Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Avenger - Shadows Of The Damned

AvengerShadows Of The Damned

Bhut19.4.2011
Zdroj: CD
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Drsné, chmurné a temné album. Po zvukové stránce jedinečné a čisté. Po hudební stránce vynikající a pohltivé. Kvalitní záležitost. Opravdu výborný debut a krok kupředu.

Prvotní album tuzemské formace Avenger nese jméno "Shadows Of The Damned". A právě tyto "stíny prokletých" Vás budou provázet po celý jeho poslech. Nenechají Vás vydechnout a neustále budou nahánět strach a nenávist.

Hudba ovšem není příliš agresivní a rychlá. Převážně se jedná o střední tempo. Ovšem její potemnělá nálada a chmurný avšak čistý zvuk má za následek onen pocit, jakoby kolem Vás tančilo několik tajemných postav, které nevěstí nic dobrého. Bicí mají specifický zvuk, který můžeme slyšet snad jen u téhle smečky. Kytary jsou drsné, tvrdé a položené mezi hranicemi black metalu a death metalu. Basa pak v pozadí chraplavě vrní a uceluje celkový dojem temnoty. Zpěv je příjemně vzteklý a hrubý. Mnohdy Vás nutí si notovat se zpěvákem. Opravdové stíny prokletých tak vystupují ze záhrobí.

 

V první písni, které vytváří takové intro nejprve slyšíte, jak se to všechno probouzí. Zavřete-li oči, jistě uvidíte tajemný hřbitov zahalený mlhou, který se jeví jako zdánlivě tiché a klidné místo. Ovšem najednou se začíná kypřit půda na hrobech. Říkáte si: "To je jen krtek". Ale v okamžiku, kdy na světlo měsíční vykoukne první kostlivá ruka snažící se pak odhrabat zbytek hlíny a vynořit tím tak celou postavu, zmocní se Vás pocit, že něco není v pořádku a, že se asi budete bát. Jak uhranutí zůstanete stát uprostřed této oživlé knihy mrtvých. Nohy jakoby zakořenily do země, či je snad cosi drželo. Máte však strach se na ně podívat, člověk nikdy neví, co by to nakonec mohlo být. Ve světle půlnoční luny se již nádherně vykreslují siluety podivných napůl zetlelých postav. Ty se k Vám stále blíží a blíží s šibalským avšak přátelským úsměvem. Inu, vítají Vás. Dorazí tedy na vzdálenost dvou metrů a ukáží směle směrem hloubeji do nitra hřbitova. Nezbývá Vám nic jiného, než vykročit. Tyto bytosti jdou však s Vámi a počínají vyprávět příběhy dávné minulosti plné utrpení, bolu, nenávisti a zla. Otevírá se před Vámi šest kapitol. Každá z nich je doprovázena hudbou tajemnou a temnou. Nese se převážně ve středně rychlém tempu. Tu a tam lehce zdivočí a naopak. Příběhy to jsou snad pravdivé, jisté však je, že jsou děsivé a krvavé. Tato chmurná procházka je však nebývale zajímavá a líbivá, snad díky doprovodným výborným melodiím, či tématu příběhů samotnému. Každopádně než se stačíte všeho zplna nabažit a dát o něm stínům za pravdu, vše náhle usíná. Zejména v okamžiku, kdy v poslední písni chvíli před definitvním koncem zní už jen samotné sólo kytary, která tak mrtvolně přede, až běhá mráz po zádech. V tomto okamžiku již před sebou vidíte, jak Vaši nový "kamarádi" zalézají zpět do svých rovů. Samotná brána od této podivné zahrady se zavírá, avšak v rukou od ní držíte klíče. Můžete se tedy kdykoli vrátit...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky