Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tohle je zcela nové jméno na mém talíři. Se španělskou inkvizicí nemám úplně vřelé vztahy a tamní scéna je pro mě docela zastřená a až na výjimky neprobádaná. Jen vzácně se ke mně skrz  clonu neznáma probilo něco zajímavého a probudilo můj zájem. Ovšem teď se clona rozevřela a něco mi otřáslo kostrou. Může za to druhé dlouhohrající album madridských Aversio Humanitatis, které je prostě super zběsilost. Razantně brnká na moji resuscitovanou blackmetalovou strunu a rozvíjí mé temné myšlenky.

Aversio Humanitatis už hrají deset let, ale v práci se evidentně nepřetrhnou. To bude ta jižanská nátura, siestička, něco mořských plodů a hlavně se nezapotit. Ovšem skromné výsledky jejich práce stojí za pozornost. Debut z roku 2011 ještě hodně smrděl sírou a zapadal do širšího spektra blackmetalového podzemí, ale při poslechu nového alba se dostáváme někam jinam. Behold The Silent Dwellers je hodně zajímavý a přiměřeně nelidský materiál, který se nepodbízí, moc se nevrací do minulosti a úspěšně odolává prvoplánovému popisu. Pro hrubou představu bych jej přirovnal k nahrávkám koketujícím se syrovým nihilismem. Snadno můžeme sledovat pupeční šňůru, která vychází z lůna černokovu, jehož prvky se mísí do komplikovaných sloučenin. Nacházíme ruiny, hluk nad dohasínající zkázou, který se ještě nestihnul utišit. Setkání s takovým materiálem je malým dobrodružstvím s nejistým koncem. Bude tam smrt? Nebo zrození čehosi nového? Abychom si odpověděli, je třeba skočit po hlavě do jeho rozbouřených vod, nechat se vláčet chladným vlnobitím a plavat.

Nervní melodie rozvibrují každý nerv v těle, nekompromisně na vás tlačí a derou se do hlavy. Syrové tryzny hučí jako nezastavitelný důlní bagr a stahují z vás cáry kůže. Kytarová řežba rodí vskutku silnou atmosféru, která stahuje do tenat depresivní psychózy. Má to takový ten správně chladný, odlidštěný podtón, jaký známe třeba u Blut Aus Nord (u nich to má ale přece jen jiné grády). Tohle psychotické mámení navazuje na silný a poměrně originální základ složený z drhnutých riffů, výkonného řevu zpěváka A. M. a samozřejmě divoké bicí palby. Skladby mají daleko k monotónnímu bzučení dřevních mechanizmů. Naopak oceňuji jejich členitost a celkově hlubší ladění nahrávky, které podtrhuje tíživou atmosféru desky.

Začátky bývají těžké. I v tomto případě se může během prvních několika poslechů zdát, že album splývá a že se valí korytem jako jedna velká hlučná koule. S přibývajícími poslechy se však můj názor zásadně změnil. Album se mi postupně rozkrylo a najednou se jednotlivé skladby dokázaly postavit samy za sebe. Zafixoval jsem si jedinečné motivy konkrétních písní a od té doby se orientuji s rychlostí jistoty. Hodně pomáhá střídání klidnějších pasáží s těmi divokými, kterých je víc, ale ve správný okamžik dokáží udělat místo napínavé, deklamační mezihře nebo kytarovému preludování. Sečteno podtrženo – Aversio Humanitatis jsou zábleskem komety na soumračné obloze. Takový black poslední dobou hodně vyhledávám a chrochtám u něj blahem. Je to 35 minut upřímného zla.