Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Axxis - Utopia

AxxisUtopia

Michal Z8.9.2009
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Sennheiser HD 202
VERDIKT: Stylově čistá a poslouchatelná svěží heavy/power germánská klasika. Dobrou melodii není třeba hledat dlouho. Slabé okamžiky však viditelně ční. Axxis díky vlastní zkušenosti, stojí pevně na hranici lepšího průměru.

Německá zasloužilá formace Axxis započala ukrajovat z třetí desítky let své existence. Oslava se koná novinkovým albem „Utopia“. Vydobyté melodické power metalové pozice jsou upevněny a je nakročeno k blyštivé budoucnosti a nesmrtelnosti. V sestavě proběhla drobná výměna na bubenickém postu, Andre Hilgers odběhnul za životní výzvou do konkurenčních Rage a na jeho post se usadil Alex Landenburg (Mekong Delta, At Vance a Annihilator). Jeho kvality netřeba komentovat, alba, která nabubnoval, hovoří za mne.

 

 

 

Tajuplné monumentální intro nás pod krkem dotáhne k titulní svižné skladbě „Utopia“. Vyřvávaný refrén, šlapavá hybná atmosféra, slušně podmalovaná zajímavými klávesovými plochami, stále se něco děje. Myšleno v rámci stylu a za využití známých formulí. Klasické sólování kytar se kudrlí směrem k železné panně. Slušné sousto úvodem, bez nepříjemného vykopávání vlastních rodinných hrobek. Slušný vokál a klávesy, za podpory kvalitní kytarové a bubenické práce, podávají životadárné ampule, léta přežívajícímu stylu, který se dávno vyčerpal. Je příjemné sledovat protřelé chlapíky, jak jsou schopni, stále tvořit další lákavé skladby. Sympaticky povedené je zapojení rodné mateřštiny muzikantů – „Fass Mich An“. Podupávající to skladba s květnatým barvitým sólíčkem uprostřed, laskajícími dvoj kopákovými pasážemi a mohutným sborovým refrénem. Co více si příznivec stylu může přát.

 

Každá skladba na albu má v sobě dostatek motivů - melodií, které nejsou laciné a představují jasný záchytný bod. Nápaditost skutečně Axxis nechybí a dokáží chytře využívat, léty vypracovaný skladatelský cit. Oproti minulosti se mi líbí tvrdší celkový soud, kytary a především uhánějící bicí. Hra Alexe Landenburga je zajímavější a pestřejší, než je přímočaré strnulé výrazivo jeho předchůdce. Baladická povinnost je splněna plouživou, přesto ještě únosnou skladbou „My Fathers’ Eyes“. Troufám si tvrdit, že je zbytečnou, avšak stravitelnou a splňuje pověstné uvolnění před druhou polovinou alba. Tady můžeme naleznout v podobě „The Monsters Crawl“ další slabší střednětempou vycpávkovou skladbu, která mě místy irituje, její vokální a refrénová linka není na výkladní skříň. Axxis mají na víc!!! Následující kapitola alba už se lehce vymaňuje z průměru, zajímavými motivy, zapojením ženského vokálu a celkově bohatou strukturou s dostatkem svěžích nápadů a melodií.

 

 

Stadiónová halekačka „Heavy Rain“ nemá žádné vyšší ambice, než jen pořádně zatopit v kotli a nezastavitelnou pumpou tu energii tlačit do topného okruhu. Zato druhá nejdelší skladba alba „For You I Will Die“, začíná nadějnými klávesovými motivy, přes několik meziher ústí do nádherných, přesto provařených mastných stylových vod, z kterých vyzvedává zapojení ženských vokálů a zajímavá struktura skladby. Axxis jsou kulišáci k pohledání, to nejlepší si schovávají až na samotný závěr. Jasný vrchol alba nacházím ve skladbě „Underworld“. Symfonické krátké intro ještě nedává příliš tušit budoucí směřování. Plynový pedál bez problému promačkává podlahu a celá mašina se probírá k nevídané akceleraci. Tempo dosahuje trysku, mohu mluvit o melody speedu, vokál úžasný, doprovodné vokály korunují triumf, jasné rázovité riffy vysekávají prostor pro klávesové motivy, rytmika běží bez známky únavy. Jediné oko nezůstane suché, těžké loučení nastává. Tato skladba je novým velkým drahokamem v pokladnici tvorby Axxis. V mém těle se rozlévá slastný pocit ze slušně vykonaného řemesla, škoda, že se tak neděje na větší ploše tohoto kotouče.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky