Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Polští zuřivci Azarath přichází po šesti letech z novou várkou satanské bestiality s příznačným názvem In Extremis. Mrkatou obálku připravila Marta Promińska a stejně jako zbytek grafické části novinky je vyumělkovaná, barvy nevábné… a vůbec, nelíbí se mi…

Začal jsem své zamyšlení vskutku negativně. Přitom nahrávka samotná není tak marná. Byť nemám v oblibě všechny klony, pohrobky a odkazy k bájným Behemoth, Azarath přinesli pekelnou nadílku, kterou je radost poslouchat. In Extremis je deskou vzteklou, bestiální a technicky vymazlenou.

Milovníci poctivé řezničiny se skoro grindovým tempem určitě tuší, co jim Azarath přinesou. Ano, In Extremis do vás napumpuje adrenalin plný brutálních výjezdů do pekelného odmítání jakéhokoliv boha. Jsou kacířští, ale tak nějak po metlošsku. Pánové jsou na scéně cca dvacet let a jejich rouhání vyznívá poněkud rutinně. Ne tak šílená jízda, valící se ze sluchátek. Líbí se mi, že i po tolika deskách umí být poctivě zuřiví a přitom v sobě zachovávají kus atmosférického chaosu s citem pro monumentální vyprávění.

Desatero výplachů uhání jak splašené spřežení. Na oddech nespoléhejte. Jsem rád, že veškerou chválu nemusím směřovat k věhlasnému Infernovi. Když se po důkladném poslechu zorientujete, můžete si všimnout vynikajícího tandemu Barta s Necrosodomem (který už v kapele po natočení novinky nefiguruje). Jejich kytary hoblují v kamarádském objetí, ale každý má svůj nástroj posazený jinak a nástroje tím zní rozměrně. Občas se od sebe pouští na výlet do světa pestrosti v podobě zběsilých sól i tučných vyhrávek. Možná by se i basák mohl víc odvázat a nedrhnout to jenom vespod spolu s bubny, kterým tak alespoň dodává melodie. Inferno na sebe strhává největší pozornost, je vytažený na můj vkus příliš nad kytary a chvílemi to vypadá, že posloucháme jen řev a bicí.

In Extremis má stejně kladů jako záporů. Za největší slabinu považuju příliš okaté přiklánění se ke stylu Infernova slavnějšího působiště. Další mínus jsem zmínil výše, tedy vytažené bicí na úkor ostatních. Mám pocit, že Inferno ví, že všichni poslouchají hlavně jeho, tak desku pojal takříkajíc sólově. Moc mě nebaví jednotvárný vokál Necrosodomův. Snaží se ho proložit zajímavými skřeky, po většinu času ovšem vypadá, že si hledí raději strun, aby se nespletl. Být sólo za mikrofonem, možná by se v čerta měnil častěji. Na druhou stranu, vše co jsem zkritizoval, vyvažuje pestrý nářez a skvěle napsané a zaranžované skladby. Kdo miluje extrémní šupec a nehledá novoty, bude nadšený.