Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Azure Emote (AE) jsou takoví američtí A Forest Of Stars. Alespoň mně tenhle příměr dává smysl. AE je zvláštní odrůda stylového míšence, kterému nejdou upřít nevšední názory a odlišný vhled do věcí, které mi ostatní považujeme za dávno přečtené. Kapela se na první pohled vyčleňuje z jakékoliv scény a jde cestou neoranou ke svému azurovému horizontu. Začátky jejich příjemně barevné historie můžeme najít v roce 2003 a první album vyšlo po čtyřech letech práce pod hlavičkou našich Epidemie Records. Potom se rozjetý vlak na čas zastavil a znovu se rozjel až v roce 2011. Od těch dob AE, stále jako trio, fungují dodnes. Na kontě mají tři alba pestrá jak zvnějšku tak zevnitř, a na to poslední se teď podíváme zblízka.

The Third Perspective je hodně zvláštní album a těžko ho přesně zařadit. Nejčastěji se v souvislosti s tvorbou AE skloňuje avantgardní death metal a já souhlasím hlavně s tím prvním slovem, to druhé za mě pokulhává. Album je koláží mnoha inspirací a vlivů a jistě můžeme říct jen to, že je to stále metal. Ať už jakéhokoliv druhu. Tvrdost patří k jeho zásadním stavebním kamenům a hrubé rysy jedné z jeho kmotřiček jsou jasně čitelné, stejně tak ale umí být něžné a romantické. Jako byste v prasečáku položili koberec a nasadili si večerní róbu. Tenhle vznešený dojem mají na svědomí klasické nástroje, kterých je užito s citem a mírou. O podobný cíl se snaží i časté klávesové vsuvky, které vytváří takovou spaceship a universe atmosféru. Vidím v nich kočičí zlato, takovou tu lacinější složku v jinak hodnotném díle.

AE tvoří výpravné kompozice nevšedního střihu. Vždy je tu silná melodie, kolem které kytaristé tancují jako kejklíři s žonglovacími balónky a vytváří jakýsi fantastický příběh. Klasické hoblovačky jsem hledal marně, ale kytarového kumštu bylo okolo dosyta. K death metalu jako takovému je hodně daleko, během sólových trylků jsme stahováni spíš někam do heavymetalových, avantgardních kulis a atmosféra na sebe bere odstín divadelního představení. Tvrdší jádro nahrávky je dlouho skryté, nechá se válcovat melodikou a jímavými vokály, které se v čistotě můžou přetrhnout. Silnou roli dostala hostující zpěvačka Melissa Feerlak, jejíž sytý, příjemný hlas dostává hodně prostoru a sluší jí to i v duetu s vedoucím celého cirkusu Mikem Hrubovcakem. Ovšem i ta jemnost jednou zvětrá a dojde k odhalení starých, podzemních struktur. Předposlední skladba Three Six Nine rašpluje nánosy sentimentu do ztracena a svorně s elektronickou zvukovou alchymií vrací metalu povědomější tvář. I Hrubovcak se za mikrofonem tváří solidárně a je upřímně hrubý.

Tím nejhodnotnějším, co album posouvá mimo tuctový proud jsou pasáže, do kterých vnáší své fluidum hostující Pete Johansen a jeho housle. Jejich zvuk je jednoduše kouzelný a díky nim jsem si vzpoměl na ty A Forest Of Stars v úvodu, ale také a hlavně na strašidelný projekt Morgul, který mě kdysi strašně bavil. Když jsem potom trošku zapátral v éteru, tak jsem tu asociaci pochopil. Houslové party na deskách Morgul totiž nahrál ten stejný Pete, tehdy o dobrých dvacet let mladší. Je to hlas z jiných časů, stále stejný, oslovující však docela jiného člověka.

Zajímavostí na závěr je fakt, že The Third Perspective vyšlo jak v klasické zpívané, tak i v instrumentální verzi. Slyšel jsem obě a myslím, že ani jedna není zbytečná. Vokály album výrazně polidšťují, zatímco instrumentálka zní jako průzkumná cesta do kosmu, během které v prázdném kokpitu hraje kompilace pozemských umělců. Kdo má rád sci-fi, neotřelé postupy a volný přístup k metalu, ten by si tuhle desku mohl zamilovat. Stojí minimálně za poslech v obou verzích.