Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Barricade - Resistance

BarricadeResistance

Jirka D.2.12.2013
Zdroj: CD, jewel case (# CR 135), promo od labelu
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Metalově hutný zvuk, odkazy ke starému hardcoru, ale i punk rockový nádech. Nové album kroměřížských Barricade balancuje na vícero hranách a ta půlhodinka plně dostačuje.

Nikdy jsem neměl dojem, že by Barricade patřili k české hardcorové špičce, nikdy jsem ani neměl dojem, že by o to kapela stála a že by se o něco takového snažila. Pro autora recenze jde především o koncertní jistotu a aktuální CDčko je spíš takový bonus, možnost srovnání a ve své podstatě i celkem výzva.

 

Při prvotním ohledání může „Resistance“ překvapit svou krátkou stopáží, ale se zohledněním svižného tempa skladeb a kompoziční střízlivosti je třeba tuto volbu, namísto zbytečného natahování nebo vyplňování vatou, ocenit. Naproti tomu je pro mě celkem překvapující poměrně pocitově-pozitivní vyznění desky, a to i přes její název, evidentní nasranost a samozřejmě i přes úsečné názvy sedmi obsažených skladeb včetně textů (které budete muset odposlouchat, uvedeny nejsou). Tahle melodicko-hitová pohoda je nejpatrnější ve čtvrté skladbě (obdobně pak v šesté), které obě opouští hardcorovou říznost a zcela nepokrytě okupují mladistvou rockovost ve stylu The Offspring. Většina skladeb se ale drží tradičních schémat ala Biohazard, virbl udává rychlé tempo stejně jako někdy až thrashově zahrané kytary („Nazi beast“), hlavní vokál je doplňován vícehlasým skandováním a skoro to vypadá, že vše je tak, jak má být.

 

 

Nahrávka a její post-produkční úpravy byly pořízeny v Šopě Standou Valáškem a zcela v duchu jeho poslední práce, se kterou jsem se setkal, jde o těžce poslouchatelnou a nestravitelnou záležitost. Kompresory vytaženy na maximum, zvuk přebuzený naprosto tragickým způsobem, výsledek rozsypaný, nekonkrétní a plochý. Poslouchat tohle na něčem trochu slušném je sonická deprese, tady už ani nejde o dynamické úpravy, ale o šrotovací linku a Šopu připisuju na seznam nebezpečných míst. CDčko vlastně dokážu poslouchat jen na nějakém lo-fi aparátu, což není nikterak dobrá vizitka, ale pokud bylo tohle záměrem, prosím. Navíc kytary jsou zboostrovány spíš metalově, jejich zvuk je plný, mohutný a příliš nekoresponduje s vyzněním kapely, u které bych čekal říznou a ostrou produkci.

 

Samotná CD edice je dost skromná, ale na druhou stranu úměrná ceně. Grafika nenadchne, různé adresy, odkazy a loga zabírají třetinu zadní strany a o něčem jako obstojném sbírkovém kusu se rozhodně mluvit nedá. Zůstává tedy jen hudba, kterou jsem jako jedinou z celého kompletu ochoten považovat za povedenou a slušnou. Nechávám u ledu neoriginalitu, nevadí mi podobnosti a přirovnání, Barricade prostě beru tak, jak jsou a na koncert opět rád zajdu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky