Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Bazöoka - Toxic Warriors

BazöokaToxic Warriors

Jirka D.12.4.2012
Zdroj: promo CD
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Deska plná paradoxů: zvuk hodný odpadní latríny, ale mezi dnešními vyleštěnými klenoty mě skoro baví (dynamický, živý zvuk neznající mastering ošetřený jen ořezáním špiček); skladatelský potenciál nula, rytmika prvního stupně lidušky, ale výsledek je chytlavý a snadno přijatelný; zpěv nesrozumitelný, texty o ničem (teda pardon, o válce, smrti a kuchání), přesto jako dobrý vtip fungují výborně. No ne, objektivně fakt bída. Sakra.

Tři relikty v podobě tří disků se nám tu povalují v redakci a podle všeho se zdá, že by se tu povalovaly ještě hodně dlouho, protože prvními dojmy, které vzbudily u všech potenciálních zájemců, nedokázaly zaujmout a popohnat svůj osud až k recenzi. Je na čase s tím skoncovat, aspoň v několika větách a smazat tak všechny dluhy minulosti, které nejsou zaprášené prachem, jak se často píše, ale zcela čistě a tiše odpočívaly ve skříni. Tož první věc.

 

Kapela Bazöoka pochází z Taiwanu, země, která umí snad nejskvostnější oolongy na světě a srdce každého čajového gurmána musí poskočit při zaslechnutí jmen jako Bai Hao, Tung Ting nebo Bao Zhong. Dnes tu máme ovšem jiný šálek, toxické válečníky, kteří se v roce 2009, čtyři léta po založení spolku, prezentovali zatím jedinou nahrávkou, jíž lze jedním slovním spojením označit jako old school thrash metal, v promo materiálu doplněno ještě o přívlastky „total“ a „great“ s odkazem k raným Kreator. Pod tímto neskromným přirovnáním se skrývá celkem dvanáctkrát použitá stejná zaklínací formule, která kouzlí pomocí naostřené kytary, primitvních bicích a téměř blackového zpěvu celý tracklist nahrávky, ve kterém jsem se za chvíli ztratil, protože najít pět rozdílů mezi jednotlivými skladbami je nemožné. Po úvodním rozehrání celého ansámblu, které se odehraje na nějaké půl minutě každé skladby, se vše zvrhne v ten samý kvapík a je úplně jedno, jestli se jedná o druhou nebo sedmou skladbu.

 

I když jsem měl zprvu dojem, že je vše zachyceno někde na koncertě, není tomu tak, zvukový záznam byl pořízen v jakémsi obchodě („Wei’s store“) a u nějakého kamaráda doma, čímž se vysvětluje podivná zastřenost zpěvu, nevyváženost nástrojů a celková špinavost, nad kterou by ortodoxní blacker zaplesal a ze samé radosti by zařízl sousedům kočku. Skladby jsou pojmenovány s nenásilnou jednoduchostí, takže asi není nutné přibližovat bližší obsah textů takových kousků jako March of the death, Hell commando, Blitzkrieg, Burning villages či 88mm cannon. Vše zabaleno do vyloženě veselého bookletu, který v sobě snoubí optimismus Cannibal Corpse s grindovou zálibou ve všem hnilobném a napůl stráveném, kterýžto dojem jen podtrhuje zhusta rozesetý pentagram, kterého není nikdy dost, a jakýsi mamut nebo slon, jenž zase není nepodobný logu Motörhead. Pokud snad projevíte zájem o fyzický nosič a nestihnete limitovanou edici 50 digipaků a 250 vinylů, jsem připraven darovat svoje CD prvnímu, kdo si o něj řekne.

 

Na tuto nahrávku se lze v podstatě dívat dvěma způsoby – buď jako na výbornou recesi, která paroduje všechna možná i nemožná metalová klišé, čemuž by mohla nasvědčovat děkovačka v bookletu, kde vedle klasického „thank to“ je navíc uvedeno „fuck to“ všem pozérům, a nebo jako na nedostatek soudnosti při její expedici do světa. Ať tak či onak, hudebně je to bída umocněná na druhou, která se paradoxně díky primitivní rytmice ve stylu „bum – čvacht s občasným přechodem“ neuvěřitelně snadno dostává do hlavy. Být to punk, jsem nadšen.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky