Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Beáta Hlavenková - Žijutě

Beáta HlavenkováŽijutě

Ruadek9.5.2022
Zdroj: černá 12" 180 g gramodeska, promo od Minority Records
Posloucháno na: gramofon Tesla HC43 + zesilovač Denon DRA 350 + repro SW-V2.1 1250 černé 36W 1250W PMPO 2.1
VERDIKT: Beáta Hlavenková nadále dokazuje, že umí překvapovat novými nápady a že zde tvoří naprostou hudební špičku.

Začnu otázkou: jak nutné je mít jasno v tom, co Beáta vlastně hraje za styl? Musíme ji mít nutně ve škatulce? Ne, u některých umělců je prostě zbytečné tohle řešit. Hlavenková bezpochyby roste, je odvážnější a její další deska jen dokazuje, že nás čeká další nevšední zážitek. O to intenzivnější, když víte, že se na desce podílel i David Stypka, který zemřel v lednu minulého roku.

 

Žijutě je silná ve všech aspektech, textově a pocitově velmi osobní, hudebně originální a nápaditá. Baví mě naslouchat textům, ve kterých se ve svých 44 letech prostě vyznám, až někdy tyhle zpovědi zabolí. Napsány jasně, bez kliček a srozumitelně. Vztahy, život, bolesti a lásky. Vnitřní vesmír. Deska, které její posluchač rozumí, k takové si dokážete postupně vybudovat vztah.

 

 

Beátu definuje i trumpetista Oskar Török, který je takovým poznávacím znamením její tvorby. Je tam vždy přesně v pravé chvíli, improvizuje, přidává do skladeb jazzový feeling a dělá je hravější. Tuhle specifickou hravost, jakou Beáta v sobě má, lze vystopovat u Eternal Seekers – tam ve spolupráci s Lenkou Dusilovou a Clarinet Factory vznikala společně podobná nadčasovost. A právě hrátky s rytmy ve spojení jazzu s elektronikou, dělaly (a dodnes dělají) jejich muziku nevšední. Z Beáty mám stejné pocity. Tahle geniální lehkost, s jakou do sebe všechno zdánlivě nesourodé pojí, ji odlišuje od ostatních.

 

Ač jsem ji vždy měl za výraznou pianistku, tentokrát to na tom nestojí. Dokazuje, že jde dál a zapojuje do hry slušně velký ansámbl hostů, kterými se obklopila. Vedle Kapely snů (která vznikla v roce 2019 okolo alba Sně, kde zároveň poprvé zpívala), můžeme slyšet Thoma Artwaye, Oto Klempíře nebo saxofonistu Riche Perryho a mnoho dalších. Dokazuje, že umí využít talent každého z nich k tomu, aby byl výsledek barvitý, přitom ucelený. Hlavenková všechny skladby prostupuje aurou hravé atmosféry a jazzové lehkosti, kdy vše příjemně pojí v jeden celek.

 

Každá skladba je v něčem jiná, jinak originální. Hlukové vlny, čistě experimentální elektronika a rytmy, skvělé nápady s harmoniemi. V páté se hlas stane sám nástrojem (Pořád je to tak), o skladbu dříve hitovější Komíhání ukazuje přístupnější tvář její tvorby. Krásně vytleskávaná a hravá je šestá Věta, zkuste se o něco víc zaposlouchat i do textu. Velmi dobrá práce. A že jsem psal o klavíru, kterého tam tolik není? Zkuste hledat, budete překvapeni, kde všude se skrývá.  

 

 

Závěrem snad jen několik posledních slov, kterými se, patrně trochu neobratně, pokusím vyjádřit své pocity z poslechu. Ta deska je jako řeka. Bere s sebou vše, co najde, když se rozvodní a může vás překvapit svou silou. Takovou, co prostě nečekáte. Ale jen v případě, že jí to dovolíte. Dejte si poslední dvě skladby, pěkně nahlas a zhasněte. Cítíte to? 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky