Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Téměř devět let trvala odstávka u americké kapely Becoming the Archetype, v jejíž oživení jsem už prakticky nevěřil a nové album Children of the Great Extionction ke mně spadlo doslova jako z nebe. Formace se obnovila v počtu pouhých tří členů, v čele samozřejmě se zpívajícím baskytaristou Jasonem Wisdomem, dlouholetým kytaristou a zakládající členem kapely Sethem Hecoxem a bubeníkem Brentem Duckettem, který si svého času užil krátkou pauzu, ale i toho lze prakticky považovat za inventář. Dál nic. Dál tedy nic co do oficiálně uváděné soupisky kapely, což se může zdát docela málo vzhledem k tomu, jaký kravál obsahuje novinková deska, ale o tom si něco víc povíme níže.

Pro doposud nepolíbené, nebo políbené jen zlehka se sluší uvést, že Becoming the Archetype je v jistém smyslu docela zajímavá kapela. Minimálně z pohledu žánrového zařazení, které nelze smést ze stolu zcela jednoduše, protože kapela si za celou dobu tak úplně nevybrala, jestli chce patřit spíš k deathmetalové klasice, nebo naopak oslovit fanoušky moderny s metalcorovým vyznáním. Řekl bych to asi tak, že pro vyznavače klasického death metalu jsou BtA už moc „core“, melodiční a klávesoví, a naopak pro ctitele metalcoru v sobě mají až příliš mnoho tvrdosti a nepřístupnosti tradičních hodnot. Celé to samozřejmě může být pouze můj osobní pocit, ale minimálně rozporuplné a mnohdy i dost vyhraněné reakce a recenze mi snad dávají aspoň v něčem zapravdu. Osobně mi je to celkem jedno, za mě tahle kapela patřila k docela zajímavým uskupením na poli tvrdší kytarové muziky a jsem přesvědčen o tom, že alespoň povšechně znát jejich starší desky by mělo patřit k dobrým mravům každého otevřeného fanouška nezatíženého hloupými předsudky.

Snaha navázat v roce 2013 přetrženou nit proběhla ve dvou studiích v Georgii a právě Nate Washburn ze studia Glow in the Dark byl v největší míře tím člověkem, který kromě technických náležitostí desku nakopl dodatečnými stopami - především tedy další kytarou. Nikoliv bez zajímavosti je pak skutečnost, že kytarovými sóly přispěli i dřívější kytaristi Daniel Gailey a Alex Kenis. Zcela obecně je deska napěchována hutnou metalovou produkcí, kterou dát dohromady a opakovaně provozovat ve třech je samozřejmě úkol mimo lidské možnosti, což by se dalo ještě unést (kdo dneska nedělá v menší či větší míře to samé?), když by si kapela sama nenabíhala na vidle reality v oficiálním klipu ke skladbě The Remnant. Je to přesně ten případ, kdy to chtělo animovaný klip ze života rodinky z amerického předměstí, protože propast mezi viděným a slyšeným je dost značná.

Když ale odhlédneme od toho, že mezi běžnou výbavu současných kapel se zcela samozřejmě zařadil laptop, čímž ušetřil tak dvě až tři místa v tour-busu, je deska Children of the Great Extionction vlastně docela dobrá. Má přesně ten drajv a spád, který ne vždy byl na pořadu dne u starších nahrávek. Má přesně ten správný podíl melodiky a tvrdosti (především tedy díky výbornému hlasovému rozpětí Jasona Wisdoma a doprovodných vícehlasů), který z ní činí dobře poslouchatelnou metalovou zábavu. A má velmi dobře napsané skladby včetně aranží, v nichž se to s klávesovými nástroji nepřehání (ani to dříve neplatilo vždy), ale drží přesně na hranici snesitelnosti. Klávesy celkově hrají na albu docela podstatnou úlohu a i když jsem na samotném počátku našeho seznamování trochu vrčel po fousy a jejich rádoby „symfo“ vyznění kousal dost ztěžka, postupem doby mi jejich úloha zapadla na své místo a našli jsme k sobě cestu. Na druhou stranu se ale nebudu divit těm hlasům, které budou poukazovat na celkový ústup z pozic lehce složitější a technicky vytříbenější produkce k jednoduššímu písničkovějšímu stylu známého třeba od Disturbed, což je potřeba si říct zcela otevřeně, že tak to prostě je.

Ruku v ruce s větší přístupností jde i produkce a nazvučení desky, které patří přesně k tomu typu moderních produkcí, u kterých budete jakýkoliv charakter a osobitost hledat marně. V tomto ohledu jde o čistý produkt hudebního průmyslu, který takto buďto přijmete (vlastně proč ne), anebo nepřijmete. Jistým usnadněním je kromě zmíněného faktu, že skladby na desce se poslouchají skutečně dobře, i další bonus v podobě letmého doteku nadžánrovosti a slušné práce s atmosférou, což by asi nejlíp šlo ilustrovat na skladbě The Awakening. A tou bychom to dneska uzavřeli.