Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Beheaded - Għadam

BeheadedGħadam

Garmfrost14.7.2025
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Beheaded jsou v současnosti náladotvorní a ve svém rozpoložení vážní a nevyzpytatelní…

Beheaded jsou vývozním artiklem maltského death metalu. První nahrávky patřily mezi to nejzajímavější z brutální odnože deathu, a bez debat se řadí do zlatého fondu stylu. Zajímavostí je také fakt, že první tři desky nazpíval pokaždé jiný growler a nahrála pokaždé pozměněná sestava. Na projevu a kvalitě se změny příliš nepodepisovaly. Velkou proměnou ovšem Beheaded prošli na Never to Dawn, kdy jednak do kapely přišel nový pilíř, jedinečný vokalista Frank Calleja, zejména se však pročistil sound a přidalo se na gradaci surových výjezdů a přibralo různorodých vlivů. Dalším milníkem se stala předchozí, velice našlapaná řadovka Only Death Can Save You, s níž se vydali do vydavatelské náruče Agonia Records, a kteří jim zajisté pomohli k ještě širší propagaci. Na této nahrávce se ony různorodé vlivy dostaly do popředí. Je zřejmé, že je Beheaded brutal/deathový kabátek poněkud úzký v ramenou. V současnosti zůstaly všechny ingredience zachovány, některé potlačeny a jiné vypíchnuty. A to energie, thrashová řevnivost a do hloubky zaměřené texty. Tentokrát vedené v rodné řeči, čerpající z hororové literatury či maltského folklóru.

 

Na Għadam jsem po velice kladném prožitku Only Death… moc těšil a očekával další várku surových hitů. O to větší překvapení na mě vykouklo hned při prvních minutách poslechu. Dlouholetá opora Beheaded, Omar Grech je z kapely fuč. Chtělo by se říct, že se opět s odchodem člena nic nezmění, že se přece nikdy nic nezměnilo… Ale ano, Għadam je album odlišné. Rytmická sekce, Cachia a Billia zůstala zachována, Simone Brigo, který nahrál s Beheaded už třetí album rovněž zůstal kapele zatím věrný, a za mikrofonem zuří Frank Calleja… A přece je projev Beheaded jiný…

 

 

Úvodní a zároveň titulní song jako by chtěl pokračovat ve stylu předchozí desky, ale hned další Xtrajt l-infern po počátečním infernu prozradí atmosférické vlivy, song je nátlakový, nicméně v kytarách se do popředí vkrádají melodie spolu se symfonickou dramatičností. Postupně se ubírá na tempu, skladby jsou hnány ve středním, notně siláckém tempu. Zvuk a razance rituálních nápěvů jsou tvrdé fest, to se příznivec starších nahrávek nemusí bát. Ona barevnost nálad, melodické nápěvy a valivější tempo už ovšem strach jednomu nažene. Někomu sympaticky, jiného odradí.

 

Á propos, zvuk. O nahrávání a mix se postaral zejména bubeník, Davide Billia, který patří mezi vyhledávané zvukové inženýry a který má ve svém portfoliu např. nahrávky takových Avulsed nebo Antropofagus, nebo poslední počiny Beheaded. Mastering pak dostal na starosti Wojtek Wiesławski (mimo jiné Azarath, Behemoth nebo Decapitated). Po formální stránce je produkce Għadam v nejlepším pořádku. A přece se prostor pro výhrady najde. Nástrojům jejich zvuková barva sedí, nelíbí se mi zaměnitelnost produkce. Chápu, že se takový zvuk dnes nosí, nicméně kapela jako Beheaded nepotřebuje znít jako každá druhá.

 

Líbí se mi fotografie na čelní straně obalu. Je jasná, jednoduchá, černobílá… Není však fádní a lze ji vysvětlit mnoha způsoby. Se stejným výsledkem? Možná. K náladě alba je však příznačně vhodná.

 

Postrádám sepulturovskou raubírnu předchozího počinu. Beheaded jsou však známí tím, že nekvaltují a na každé nahrávce zní trochu jinak. Pryč jsou brutální nájezdy, ty tam jsou energické a vzteklé výplachy. Beheaded jsou v současnosti náladotvorní a ve svém rozpoložení vážní a nevyzpytatelní…

 

beheaded


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky