Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Američané Between the Buried and Me sice zpočátku své kariéry lovili v metalcorových vodách, ale poměrně rychle svou tvorbu přeorientovali ke komplexnějším progresivně metalovým strukturám a dnes je můžeme považovat za jednu z nejvýznamnějších současných kapel tohoto žánru. Podstatné je, že v jejich řadové diskografii prakticky nenajdeme žádnou slabší položku. Minimálně od alba "Alaska" se jedná o samé vybroušené hudební klenoty a každý nový počin je oprávněně velkou událostí.

Nejinak je tomu i u novinky "Coma Ecliptic", která, stejně jako její předchůdkyně, přináší netradičně pojatý lyrický koncept. Ten tentokrát pojednává o muži, který uvízl v komatu, v němž putuje svými minulými životy. Nakonec dostane možnost výběru, zda zůstat nebo odejít kamsi na "lepší místo".

Pánové pokračují v pozvolném odbourávání extrémně metalových pasáží a stále více ve své tvorbě rozvíjejí progresivně-rockový odkaz 70. let. Jejich síla nicméně stále tkví právě v kontrastu mezi těmito dvěma hudebními světy, mezi nimiž se pohybují s jistotou ostřílených profíků. Málokdo jiný totiž dokáže tak plynule, nenásilně, smysluplně a ještě k tomu maximálně nápaditě přecházet od tklivě baladických momentů k exkluzivním technicko-metalovým sypanicím a v obou těchto polohách působit impozantním dojmem. BTBAM se navíc nebojí svou tvorbu okořenit i o nespočet vlivů dalších hudebních žánrů.

Přestože prog-rockový apetit kapely neustále roste, poprvé od alba "Alaska" na novince nenalezneme položku přesahující desetiminutovou hrací dobu. To ale neznamená, že by se zde nenacházel žádný vskutku epický kousek, právě naopak. Skladby na sebe totiž hudebně navazují a prolínají se tak, že posluchač ani nezaznamená, že jedna skončila a další začíná. Jde tak vlastně o téměř sedmdesátiminutovou výpravnou progresivní suitu, kterou si plně vychutnáte jen při poslechu celé desky na jeden zátah.

Dalším z klíčových faktorů tvorby seskupení je fakt, že kromě účasti špičkových instrumentalistů, kteří se rádi prezentují spletitou a komplikovaně strukturovanou hudbou, nabízí i velmi pestrou škálu emocí. To je ve velké míře zásluhou stále se zdokonalujícího Tommyho Gilese Rogerse, jehož čisté vokální rejstříky se album od alba zlepšují a působí čím dál rozmanitějším dojmem. A to samé vlastně platí i o jeho spoluhráčích a jejich hře.

"Coma Ecliptic" je hudebně, pěvecky i textově fascinující a pohlcující koncept, který splňuje ty nejvyšší nároky na progresivní metalovou modernu a patří bezesporu k tomu nejlepšímu, co se letos na tvrdé scéně urodilo a urodí. Z mého pohledu jde zároveň i o dosavadní vrchol kvalitativně velmi vyrovnané diskografie spolku, což ale platilo i u všech předešlých desek. Každopádně dokud budou na rock/metalové scéně kapely jako BTBAM, o její osud se bát rozhodně nemusíme…