Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
bez|kres - bez|kres

bez|kresbez|kres

Victimer2.7.2025
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Strohý a studený bigbít neburácí, ale jde cítit, že jde z míst, kde to kdysi burácelo docela dost. Má v sobě víc než se zdá.

Jsme zpátky v Polsku a po čase také zpátky u Pagan Records, u kterých jsme už v minulosti ulovili moc zajímavé nahrávky. Jako například Kły, kteří to po čtyřech rychlých albech v roce 2022 zapíchli. Škoda. Ale jestli je to navěky, čert ví... Každopádně zrovna pro příznivce této grupky je tady nová možnost, jak si znovu povyrazit. Respektive z ruin Kły se vyprofilovali bez|kres. A ti jako takoví rezignovali na metal ve svém tvrdším jádru i ten experimentální, a dali se cestou minimalistického post punku. Tam, kde se Kły částečně taky zdržovali se dnes bez|kres cítí jako doma. Říkejme tomu coldwave, darkwave, strohá gotika na půl žerdi, nazývejme to různě, ale bez|kres hrají vystínovaný bigbít, kde se nestojí o barevnost. Děje se toho jen minimum a o tom to je. Informací kolem je taky pomálu, ale vyčíst se z toho všeho něco dá.


Idea vzniku bez|kres spadá už do roku 2006, ale tenkrát u ní také zůstalo. Až v roce 2022 se ukázalo, že bude dobré tuhle ideu proměnit ve skutečné zvuky, vokály a malé temné dostavení o více skladbách. A tak tu po třech letech máme debutové album o šesti chodech. Do tmy zabořené a jako psí čumák studené album, které je zdánlivě nesmělé, ale má v sobě kus provokativní povahy. Jak už to u těchto polských kapel bývá. Je to tam zase, jen v jiném rozlišení. Tady v ryze skromném, minimálním. bez|kres ale nakonec ukážou, že jim melodicky vyprovodit jejich strohé, basující já, není cizí. Člověk tomu ale musí dát čas a prostor. Protože zrovna ten se na tomto albu moc nenabízí. Vše je stísněné a vše jako by se dělo právě teď, v jednom pokoji a v jednom vidění. Rozmrzele zachmuřeném a lehce odcizeném.

 


A protože mám rád polské spolky, které posílají metal různým směrem a zároveň jsem si v mládí vyzobal kus gotikou stříklého bigbítu a on se mi dostal pod kůži, po prvním poslechu na bandcampu Pagan Records už se nakupovalo. Nemyslím si, že bez|kres úplně rozumím, ale tady hrají roli ty nuance a vjemy, které když se objeví, tak se dostaví zvláštní pocit, kdy se člověk dostane tak blízko, až si najednou myslí, že je tam, kde má být. A nemusí vědět nic, jen si domýšlet. Stačí to cítit. bez|kres jsou v některých momentech postpunková klasika, někdy až tuctová, ale mají v sobě jisté čaro. Nemůžou zaujmout jinak než minimálně, alespoň když se na začátku teprve rozdávají karty. A tak se potom hledá v tom málu. Nebo hledá... ono to přichází samo.


A je trochu blbost říkat, že poslechy to celé nějak roste. Tady neroste nic. Vše je v takovém divném polostínu, někdy to může lézt až na nervy a chce to dávku porozumění. Zrovna v tom porozumění a v souznění s těsností prostoru bez|kres to je. Basa je vytažená, kolem jen kreslí další struny, ale ten postpunkový kokon nejde rozplést. Není co, jenom jej pozorujme. Ve snech, po tmě, někde na noční ulici, v iluzích... třeba tak. bez|kres jsou živi v poloprázdnu, ale přitom jsou docela sdílní. Jen se omezí na pár frází. A pak je tu vokál. Teda spíš průvodce než zpěvák. Další zvuk ve strohém nastavení kapely. Rozhodně ale nejvíc dramatický společník v tom studeném úboru bez|kres. Tohle je i není bezkrevné album, záleží kdo si v tom najde to své. Já snad něco našel.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky