Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Big Eyes - Almost Famous

Big EyesAlmost Famous

David10.11.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Yamaha CDX-480, Yamaha AX-490, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Jedenáct zásahů do černého bez pardonu. S razancí, důrazem, avšak potutelný úsměv pobavené trojice cítíte jako lehké zašimrání v zátylku, aniž byste stačili otočit hlavou. Třikrát dokola a ještě jeden přídavek, prosím.

Kytara, basa, bicí. Čtverec, kružnice, trojúhelník. Kate, Chris, Dillan. Netřeba tvořit nevzhledné paskřivce, jednooké panenky Barbie prohnané přes deset + jeden deformující efekt více či méně (ne)úspěšně napravující slaboduchou počáteční myšlenku, do nebe volající neumětelství, nadstandardní porci sebevědomí katalyzovanou směšně velikášským pocitem vlastní nadřazenosti a neomylnosti.

 

Není důvodu k přemítání o metodách elegantního průniku vstříc lukrativním dílčím trhům malých velkých dětí, jejichž snem je přátelit se s půlkou lidstva, zvířat a světových zásob iluzí k tomu nebo intelektuálů vlastnících svůj originální, jedinečný, geniální recept na vše možné včetně pravé svíčkové z jeřabin louhovaných v odpadní jímce kořeněných špetkou badyánu a sušeným žabím lýtkem.

 

Big Eyes nesuplují spasitele, bubáky ani Matku Terezu. Power pop-punk, Buzzcocks, Ramones, kolíky doprava. Říkáte málo? Ale jděte. Joe Strummer byl jen jeden. Absence snahy o početí kandidáta nového lidského druhu kvituji s povděkem. Zábava, žádná křeč, nohy na přístrojovku, podřadit, zrcátka urazit. Půl hoďky bezstarostného formátování disku. Kate Eldridge byste jakožto soudní rodičové nechali pět svým ratolestem ukolébavku na dobrou noc jen stěží. Sladkobolné výlevy a sametový přednes nejsou na pořadu dne. Malá vzrůstem, velká hlasem, nasazením a neutuchající energií bez problémů infikující vše v okruhu velkého kruhu. Oproti prvotině se více zahustilo, přitlačilo na pilu, kytara projela ořezávátkem, pavouci z výfukového potrubí mají smolíka. Jedenáct zásahů do černého bez pardonu. S razancí, důrazem, avšak potutelný úsměv pobavené trojice cítíte jako lehké zašimrání v zátylku, aniž byste stačili otočit hlavou. Třikrát dokola a ještě jeden přídavek, prosím. Závislost? Přesně tak! Úspěšný únik z reality. Čtyři stěny jako němé svědky křečovité snahy o každodenní zesměšnění vlastní podstaty sebou samým narovnaná mysl barví na růžovo… a váza letí proti zdi.

 

 

Nebýt chytrého softwaru v rukou chytrých lidí, seznam potenciálních negativ, vad a nedodělků dostane čestné místo vedle nacucaných, smradlavých jeřabin a torza trupu malého skokana. Občasné zapraskání důraznějších pasáží ale potvrzuje známý fakt, že aktivní blbec je horší, než třídní nepřítel. Kaňka na zvukovém kabátu. Zamrzí, ale co myslíte, obstojí tentokrát obsah nad pokopanou formou? Takže jinak… kadí medvědi v lese?


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Milan "Bhut" Snopek / 10.11.14 10:53odpovědět

Recenze nemá chybu! :D Navnadila a už to hledám...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky