Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Bigelf - Cheat the Gallows

BigelfCheat the Gallows

Michal Z23.1.2010
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Přehráli se vám progresivní rockové pecky ze 70. let? Nechcete si ještě více ošoupat obaly od ohraných vinylů nebo cédéček? Bigelf je v mých očích více než přijatelná volba. Cylindry na hlavu a marš do ulic.

Vnitřní potřeba mě hnala poohlédnout se po kvalitní rockové kapele a do oka mi padli retro rockeři Bigelf. Faktem, díky kterému jsem si k nim našel cestu, byla role předskokana na tour Dream Theater, což je po dlouhých letech existence zviditelnilo. Soubor neprodukuje nic přehnaně originálního, hojně se tito Američani přehrabují v rozlehlém skladišti, kde se povalují kvanta vlivů od Uriah Heep, Alice Coopera, Franka Zappy, Black Sabbath, King Crimson, Led Zeppelin, Pink Floyd, Jethro Tull. Mohl bych donekonečna pokračovat a stejně by seznam nebyl ani zdaleka kompletní. Nazval bych to pojmem komplexní retro.

 

Z drážek alba se doslova nekontrolovaným proudem řine monstrózní sebevědomý slepenec, který uchvátí a vynutí si absolutní ponoření se do hudby dávných dob. Podstata Bigelf je stejná jako u zmíněných Dream Theater, obě kapely jsou mistry hudebních koláží. Náruč Bigelf je lidštější, přívětivější, bláznivější a hřejivě upřímná, explozivní a plná vášně z hudby samotné. Hráčské umění jest zbytečné rozebírat. Pánové své schopnosti využívají na milimetr přesně pouze pro úspěch celku, nikoliv pro marné několikaminutové a prázdné předvádění se.

 

Nástup retro regimentu na plac obstarává nekompromisní palba „Gravest Show On Earth“. Originalita a původnost nápadů téměř nulová, ale co je v dnešní době originálního? Počáteční příliv hudebních motivů, zvuků a jejich poslepování do funkčního celku je značně návykové a řekl bych svým způsobem i čerstvé. Absolutní sebevědomí celé kapely, teatrálnost a velká gesta létající vzduchem. Charismatický vokál Damona Foxe je pro daný typ hudby vhodný a jen umocňuje už tak šťavnatě plný dojem z hudby. Bohatost aranží je nekonečná, často do sebe naráží kytary s dechy a smyčci, až před sebou vidíte celý big band, hrající strhující gradující marš. Chemie sedmdesátek se rozbíhá naplno a Bigelf navždy do kůže vypalují svůj vzorec.

 

Naprosto spolehlivě se s „Blackball“ teleportuji do raných Uriah Heep nadopovaných Black Sabbath. Refrény se nakažlivě zakusují do tkání. Co více si přát, hostina zdárně pokračuje. Geniální postupy 60. a 70. let fungují dodnes naplno, a pokud se správně uchopí, lze s nimi být dobrý a umělecky nemrtvý. Gradace a dynamičnost spojená s promyšlenou konstrukcí skladby je výjimečná, ke konci je rozmělněná nápaditým preludováním a závěrečný bigbandový vrchol je lesklým hřebem. Tolik slasti co se na mne hrne díky poslechu už úvodem alba, se v dnešní době téměř nevidí. „Money, It's Pure Evil“ je nádherná jemná baladická skladba, která v sobě nese křehkou něhu společně s elektrizujícím nábojem. Instrumentální a skladatelské vlohy opět budí v mé oposlouchané duši velký respekt a uznání. Možný návod pro mnoho dinosaurů jak vybruslit ze svého ploužákového údělu. Začít dělat hudbu srdcem a ne s pohledem na aktuální výpisy z tenčících se účtů, byť chápu, že s vyschlým pramenem inspirace to už nikdy nepůjde.

 

Sabatovský mohutný nájezd „The Evils Of Rock & Roll“ stíná naléhavostí náhrobky dávno zbytečných retro rockových kapel. Feeling a duch doby je vyvolán náležitě, bez pachuti a závad. Není čas si uvědomit, že už to tady jednou bylo. V této skladbě dochází ke krásnému propojení Black Sabbath, Uriah Heep a chcete-li Deep Purple. V předchozích skladbách už bylo ke slyšení několikero delších, nikoliv únavných kytarových sól, což se opakuje i zde. Do dění se často zapojuje i Damon se svými patinovými nástroji a vyvolá uvěřitelně ducha dávné doby přející progresivnímu rocku. „No Parachute“ vpravuje do děje klidnými náladami Pink Floyd, které se pomalou, klidnou plavbou dostanou k archaicky znějícím vyhrávkám, které Damon čaruje ze svých mašin, kde je jedničkám a nulám vstup zakázán. V podstatě jednoduchá skladba, ale znovu ji nad průměrem drží aranžérská vytříbenost a kvalita interpretování dávných schémat. Klidná a procítěná je i „The Game“, u níž o bohatosti aranží netřeba dále ztrácet slov. „Superstar“ jednoduchá, Kiss nasáklá skočná skladba se chvílemi převaluje v progu, ale stejně skončí u repetitivního chytlavého motivu a refrénu. Optimistická hravá píseň, ale příliš nebaví.

 

Album naštěstí pokračuje neúprosným závodem „Race With Time“ a přestože si čas nepodmaníme a nenaučíme se ho ohýbat ku prospěchu svému, hodlám se nechat omývat a obrušovat Cheat The Gallows do konce svého. Psycho intro skladby nás předá opět laskavým floydovským náladám, tak jemným a přesto silným. Tyto nálady nám brzy rozstřelí uriášovské čítankové motivy. Vše je do sebe bezešvě pospojováno. Skladba postupně nabírá na mocnosti až po maximální hranice a k tomu si zve kapku psychedelie. Ta se dostatečně prosakuje do skladby „Hydra“. Další z eruptivních spojení Jethro Tull, Uriah Heep spolu s představiteli progu 70. let. Nadšení a radost z hudby po celý poslech přetrvává a nekonečně opakované náslechy alba stále více a více přitahují.

 

Závěr alba obstarává nejrozsáhlejší skladba celé kolekce „Counting Sheep“. Zde je k nalezení vše, s čím se na albu pracuje, ale až tady se podařil celý balast inspirací nevěšet na jeden monumentální pomník. Nikam se příliš nepospíchá, důraz je kladen na dokonalé vykreslení nálad a pocitů. Zde na mě opět promlouvají floydovské variace a divadýlko Alice Coopera. Trocha kosmického abstraktna a šumu prosvítá, ale je bryskně přehlušeno big bandem. Civilnost ruku v ruce s bohatostí výrazovou i skladatelskou opět slaví vítězství. Tato velkoformátová koláž je symfonie a oslava rocku, který si ve své retro podobě zaslouží pozornost, byť se v podstatě jedná o kopii předloh, jen dobře uchopenou.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky