Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Billy Talent - Crisis of Faith

Billy TalentCrisis of Faith

Jirka D.5.8.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Na poměry kapely průměrná deska postrádající energii a elán, navíc s uměleckým pokusem, který se úplně nepovedl.

Kromě nějakých zmínek v seriálu redaktorských ozvěn jsme na Echoes o kanadské kapele Billy Talent ještě nepsali, a i když by to mohlo přizvukovat názoru, že jejich muzika je pro děcka a že od psaní o nich jsou jiné plátky, není tomu tak. Osobně tuhle kapelu sleduju od přelomu milénia (prakticky od počátku pod názvem Billy Talent) a nemám nejmenší problém s tím, jestli je to snad kapela pro masy, protože ze své pozice jsem tohle dělení na popík a opravdovou kvalitu pro tvrďáky nikdy nepraktikoval. Jsou výborné popové kapely a dementní metalisti, a stejně tak je tomu i naopak, byť samozřejmě rozumím tomu, když chce někdo vidět svět černobíle. Je to jednodušší, snazší pro orientaci, méně náročné na mozek (pozor, myšlení bolí!) a poslední dva roky tuhle realitu v extrémní podobě žijeme denně.

 

V případě této punk-rockové kapely ovšem nic do extrému hrotit nebudu, protože jejich muzika je přesně o opačném přístupu – svým způsobem je to rockový popík, muzika do pohody, muzika pro chvíle, kdy nechcete moc dumat nad kvalitou produkce i nad kvalitou politické scény. Je to muzika pro chvíle, kdy chcete všechno hodit za hlavu, anebo tu hlavu zabořit hluboko do písku a aspoň chvíli si užít pocit, že je všechno v pořádku a že na tomhle světě není takový bordel. Za sebe nemám vůbec problém s tím, že přesně v těchto chvílích se čistíte pomocí Blut Aus Nord nebo Oranssi Pazuzu, občas to tak mám taky, ale občas si pustím tohle. Proč? Billy Talent jsou neuvěřitelní hitmakeři (Michala Davida prosím ne) s neuvěřitelným citem pro rockovou skladbu, pro rytmickou hru, pro pěvecké harmonie, pro melodie – jednoduše řečeno umí napsat skvěle fungující píseň a umí jich napsat několik desek za sebou. To, že nejsou žádná rychlokvaška o dvou singlech, už myslím dávno prokázali.

 

Billy Talent band

 

Za svou kariéru vydali s tou aktuální šest dlouhohrajících desek a první tři vydané pěkně ve tříletých intervalech (2003 – 2009) mám nejraději. Ještě čtvrtá Dead Silence (2012) stihla stejný odstup, ale už ta další, pátá deska Afraid of Heights (2016), si to o rok protáhla. Novinka to pak natáhla na šest let a nepsal bych o tom tak podrobně, kdyby to polevení (a asi únava?) nebylo slyšet i v hudbě samotné. Novinka zdaleka nemá takovou energii jako starší desky a jestli to přičíst prostému faktu, že členové kapely mají blíž padesátce než třicítce, nebo v tom hledat něco jiného, si netroufám tvrdit s jistotou.

 

Náznaky dřívějšího entuziasmu jsou na ploše desky rozesety jen velmi řídce a rytmicky svižných skladeb jako Reckless Paradise mnoho dalších nenajdete. Z větší části desky je naopak cítit únava, a i když tahle jízda na půl plynu může být ve srovnání s okolím pořád hodně, ve srovnání s vlastní historií to hodně není. Snad jako by tenhle stav kapela nějakým způsobem vnímala, protože nevím jak jinak si vysvětlit nápad zapojit do dvou skladeb dechovou, respektive smyčcovou sekci. Že by pokus o umělecký dojem? Hned úvodní Forgiveness I + II servíruje ve své druhé polovině dost patetickou pasáž postavenou na kvartetu dechových nástrojů a jestli nebylo dosaženo hranice kýče, bylo to jen o nejmenší fous. Podobně to platí pro skladbu The Wolf, v níž se objevuje komorní smyčcový orchestr a ani tady nejsem přesvědčen o tom, že punk-rock by se měl ubírat tímto směrem. Obecně mám zapojení podobných nástaveb do rockové muziky rád, ale jednak nejsem přesvědčen, že to Billy Talent vzali za správný konec a jednak si pořád myslím, že do těchto nadžánrových exkurzí by se měly pouštět úplně jiné soubory.

 

Crisis of Faith z pohledu posluchače funguje nejvíc v rovině pohodového společníka, kterého si k sobě připustíte pod podmínkou, že předem vyloučíte intelektuální debatu a budete jen tak tlachat o počasí, o holkách a o tom, jak to kdysi bylo všechno fajn. V ten moment si všechno dosedne, svět bude zalit sluncem a bude vám více méně jedno, že druhý den se stejně probudíte do té samé reality jako před tím. Do ní tak nějak zapadá i poměrně porouchaný zvuk, který nedoporučuju dávat do sluchátek nebo se jej snažit přehrát na něčem trochu slušném. Bude to bolet. Přehrávátko za pět stovek, teráska, pivko, podvečer, pohoda, dlouhej kouř. Někde tady to je.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky