Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nechci se opakovat, ale prostě musím. Doba si to žádá. Takže: post-pandemická deska natočená v ústranní, která je ovlivněná smrtí někoho v rodině umělce. Jak vám to zní? Ano, je těch desek napříč hudebním spektrem už docela dost, o kterých by se tohle dalo napsat a byla by to pravda. Nevyhnula se tomu ani Björk, kterou pandemie uzavřela na Islandu a ona prostě začala tvořit. Jinak žít – a dle jejích vlastních slov si to paradoxně docela dost užívala. Nemusela stíhat letadla, nebyly koncerty, nebylo prostě do čeho píchnout. Svět se topil v paralýze, spekulacích. Sociální sítě zažívaly nevídaný boom jednorázových kecalů, kteří z obýváku hlásali své odvážné vize o spiklenectví velkých proti malým. A na Islandu se chodilo na brusinky a pořádaly se divoké techno party. Každý se s tím sžil jinak.

Jak nová Björk zní? Jak těžké album vlastně je, když mu předcházely hutné Utopia nebo Vulnicura?

Tak především, Björk se nemění a zůstává stále stejně nepřístupná, jako byla doposud. Tentokrát opět míchá (stejně jako na minulé Utopii) živé dechové nástroje s elektronikou a beaty, jenže teď to jsou klarinety a hoboj, místo fléten a harfy.

“There’s a lot of pleasure in the album,” říká Björk. “It’s about enjoying that space. That’s why it ended up getting this kind of ‘fungus’ theme. And when I say ‘fungus’, I mean more like a sound. Six bass clarinets and really fat, deep notes. It is designed for the bottom-end. You need to almost be inside all that bass. It fills the whole room. That’s the grounding of being able to stay in your house.”

Ta deska je paradoxně i přes zatížení smrtí její matky (v roce 2018), vlastně dost veselá. Ale stále musíte brát v potaz, že posloucháte současnou Björk. Že její vyjadřování je zcela jiné, nejen kvůli naprosté absenci refrénů a běžné stavbě skladby. Dokáže posluchače unést opravdu daleko, musíte si ale na cestu zabalit pořádnou svačinu a nedívat se na to, kolik že je hodin. Tohle se nedá poslouchat jen jedním uchem. Dejte jí tolik času, kolik jen potřebuje.

Dvě písně na desce se týkají smrti její matky Hildur Rúny Hauksdóttir, která zemřela v roce 2018 po dlouhé nemoci. Byla to známá homeopatka a hippie, která žila v komuně, když byla Björk malá, v dětství ji povzbuzovala, aby vystupovala na pódiu, a jednou držela hladovku proti plánu na zástavbu islandské vysočiny. Věnovala jí Sorrowful Soil (byla napsána, když začala být vážně nemocná, takže je smutnější) a Ancestress (byla napsána poté, co zemřela, takže je to spíš oslava jejího života). Obě jsou hodně odlišné, první čistě vokální a druhá naopak výpravná, oslavující smrt jako něco pokračujícího. Mám zvláštní pocit z tak hodně osobní písně, kterou se umělkyně dělí s posluchačem o nejniternější pocity. Každý zvuk má své místo, celé to je nasáklé Islandem až po okraj.

Deska je prostoupena hosty, kterých je opět obrovská spousta. S Björk si zazpívají i obě její děti, což mi dobře sedí právě k tomu, jak osobní celý tento materiál je. Že to ale umí tentokrát Björk ve svých 56 letech pořádně rozjet, dokazuje techno základem některých skladeb (hned první Atopos). Je to neúprosné, až se nechce věřit, jak tvrdé beaty tu jsou. A že k tomu zaranžuje sextet klarinetů, které tvoří „přírodní podhoubí“. Pravá popová avantgarda.

Pokud bych se chtěl rozepisovat jen o hostech a jejich stopě na desce, tahle recenze by měla dvojnásobek délky a čtenáře by uspávala. Tohle není cílem, takže toho včas nechám. Fossora je intenzivní deskou, kterou si Björk nové posluchače nezíská, neztratí ale ani ty stávající. Pro někoho příliš experimentální (dvouminutová Mycelia, vystavěná jen na vokálních harmoniích), pro jiné zoufale neuchopitelná až disharmonická (hutná řež v druhé polovině titulní Fossora). Kdo naopak u Björk hledá právě tuhle „cizost“ a nekonvenční přístup, bude chrochtat blahem. A mezi těmito dvěma tábory už dnes nebude stát nikdo. Její současná tvorba už nejde brát jen „napůl“, natolik už je svérázná. Ne účelově a za každou cenu (i když by se to mnohým kritikům mohlo zdát), je to prostě součást vývoje Björk. A já jsem jí za tyhle desky nadále moc vděčný.