Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Björk  - Vulnicura

Björk Vulnicura

Ruadek8.4.2015
Zdroj: flac
Posloucháno na: FiiO X3 + Koss Porta Pro
VERDIKT: Nadále nadčasová a neuchopitelná, přestože otevřenější a přístupnější Björk. I na deváté desce dokazuje svou jedinečnost vůči zbytku scény, čehož si velmi cením.

952 slov o nové desce, která nemusí být tak dlouhá, jak se zdají.

 

Když se ještě před cca deseti lety řekl Island a bylo to v souvislosti s hudbou, každého napadla Björk jako jedna z prvních a mnohdy jako vlastně jediný interpret. Fenomén z krajiny přírodního industriálu, kde praskají ledy a příroda je vůdčím elementem, ve své době dominoval islandské hudební tváři (nastavené veřejnosti). Dnes už je tomu podstatně jinak. Nejen na elektronické a experimentální bázi tady vzniká velká řada projektů a skupin, které tvoří nadčasové věci, všechny svým způsobem a s otiskem severu.

 

Björk se právě v této době vrátila na scénu se svým devátým albem, což je nemalá oslava a částečně důvod k pohledu zpět – k tomu všemu, co má za sebou. V tomto roce tato severská ledová královna oslaví kulatiny, tedy padesátku, tvoří však stále natolik inovátorsky a bez sebevykrádání, až se tomu nechce věřit. Ačkoli je Vulnicura nejmenším experimentem za mnoho posledních let (a desek), stále se posouvá dál a jinam. Nebudu tu zabírat místo představováním jejích děl, byl by to jednak pohled lehce subjektivní a druhak zbytečný. Je ale zajímavé porovnat Debut z roku 1993 (to se ani nechce věřit, co?), který mám dodnes v originále vystavený na poličce s novotinou Vulnicura…

 

 

Obojí zní jinak a přesto mají mnoho společného. Vulnicura je totiž především písničková, není pátráním po novém zvuku a novém výrazu, jako byly prakticky všechny alba po Homogenic. A právě této zmíněné desce se Vulnicura podobá nejvíc. Náhoda to není v jedné věci, Björk ji skládala podobným způsobem – základy byly postaveny na smyčcových aranžích a rytmu, vše vyznívá v podobném zvukovém kabátě jako zmíněná deska z roku 1997.

 

Vezměme v potaz ale další věc : Björk skládá věci svým „hračičkovským“ způsobem, má speciálně upravený IPad, na kterém má nahránu širokou škálu aplikací od předních zvukových experimentátorů a kostry svých děl tak skládá prakticky neustále. Rozvíjí svou představivost kdekoli, z čehož vzniká emotivně nabušená zásoba věcí, z nichž se něco vyhází a něco použije. Pak si pozve producenta (nebo více) a nechá zase pohrát si s tím jeho. Jádro pudla, ke kterému se tu chci dostat, je to, že z takového postupu vznikne kupodivu buď Vulnicura (s písničkovou stavbou a submisivním rozpoložením) anebo Volta (agresivní tvář v nahuštěných rytmech), případně totální disharmonie. Takže ani po devíti deskách nemusíte ztratit schopnost hrát si a tvořit – obojí současně.

 

Klíčovým slovem pro Björk je i muzikálnost. Na Debutu nám tuto polohu ještě moc nepředvedla, ale už na Post to rozjela ve velkém (za všechny vykřičená taškařice It´s Oh So Quiet). Tímto narážím na desku číslo dvě, kterou mi Vulnicura evokuje – soundtrack k Dancer in the Dark. Ta zvláštní atmosféra smutku a postupného propadu, melancholie a velké hry s aranžemi. Na druhou stranu u Vulnicury absence experimentálních rytmů (na soundtracku rozvíjela skladbu i ze zvuků basketbalové akce – míč / ozvěna / pískání podrážek) je tentokrát hodně umírněná, ale nikoli absentující zcela. Vulnicura ani na chvíli nepoleví z dojmu, že je tu vyprávěno něco velkého, prožitek silný a jedinečný.

 

 

Vulnicura reflektuje rozpad manželství s umělcem Matthewem Barneym. Je velice intimní (History of Tuches) a Björk se tu poprvé pouští nad hranici deseti minut na jednu skladbu (Black Lake) – mimochodem aniž by nudila. Hudba je křehká, neduní v rytmech ze všech stran (první polovina Volta), není disharmonicky nevyzpytatelná se snahou být nevšední za každou cenu (Biophilia), neobsahuje žádné taneční kousky (Violent Happy už se samozřejmě nikdy nezopakuje), neotevírá náruč zlomeninám v beatech (Homogenic a spolupráce s velkými jmény okolo této scény), ani to není čistě hlasová podoba (Medúlla). Vulnicura je striktně o pocitech, jaké prožívala (a prožívá) a svou intenzitou ve mně probouzí zatím nejniternější prožitky, jaké jsem zažíval u mé nejoblíbenější desky – Vespertine. Vyznání lásky k synovi, jaké bylo na Pagan Poetry za zvuků Zeeny Parkins na harfu, to bylo něco velkého a silného. Vulnicura se zarývá pod kůži mnohdy podobnou silou. Ale chce osobitý přístup a zvládat běžné postupy, jaké Björk bez ustání vkládá do svých skladeb (za všechny disharmonie od třetí minuty ve Family).

 

Další podstatnou věc spatřuji ve volbě producentů, kteří každou její desku silně ovlivní. Jako každá velká umělkyně umí Björk vymyslet koncept, poradí si s dobrou polovinou nástrojů a vše nazpívá. Nakonec album umí obestřít aurou, která dodá dílu pomyslnou tečku – lépe řečeno podpis. To všechno mezi tím a okolo toho všeho, to jsou vždy pečlivě vybraní experimentátoři se zvukem a tváří desky, ti, kteří umělce usměrní a nasměrují. Vulnicura vznikala pod dohledem dvou lidí – venezuelského producenta Arca a především mírně záhadného experimentátora s pseudonymem The Haxan Cloak. Arca produkuje vlastní věci a stojí za prvoligovými komerčními projekty pro masy, THC (jak dvojsmyslné) tvoří hlukové nálože, z čehož jeho Excavation z roku 2013 lze více než jen doporučit. THC se totiž rád noří až po zorničky v moři drone / dark ambientu a umí navozovat psychotické rytmy – tudíž ideální partner pro další úhel pohledu pro Björk. Jeho otisk je znát a ačkoli se lze jen domnívat, jak moc album ve výsledku ovlivnil, mnoho temných rytmů a část té aury stojí na jeho bedrech.

 

 

 

Výsledkem všech tvořivých spoluprací je album, které má děj, má spád a umí sdělit přesně to, co sdělit potřebuje. A stejně jako třeba u Radiohead se jedná i nadále o zvláštní druh mainstreamu, který nepodléhá předplacené líbivosti. Vulnicura je svým způsobem muzikální výprava, křehká, postavená na komunikaci aranží a zpěvu (netroufám si odhadnout, v kolika stopách se Björk v disharmonických nápěvech pohybuje). Do této souhry jsou dosazeny rytmy, které až v závěru desky nabírají na důrazu a mluví hlasitěji. Lámou ledy.

 

 

Björk není v podstatě co vytknout. Deska co deska je jiný unikát, občas více vzdálený posluchačské otevřenosti, jindy v první řadě hitová. Taková poslední Quicksand je vším tím dohromady. Nelze než doporučit intenzivní prožitek, který ani nadále není pro masy a jehož výjimečností je svéráznost, s jakou Björk tvoří dodnes.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jirka D. / 8.4.15 7:53

Pro mě opět velmi inspirující deska, i když na rozdíl od kolegy mi nepřijde tak přístupná. Projev Björk je velmi sugestivní, osobní a občas má chuť to vypnout a být v úplném tichu. A pak se vracím a poslouchám ji znovu. Björk je jen jedna.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 8.4.15 7:53odpovědět

Pro mě opět velmi inspirující deska, i když na rozdíl od kolegy mi nepřijde tak přístupná. Projev Björk je velmi sugestivní, osobní a občas má chuť to vypnout a být v úplném tichu. A pak se vracím a poslouchám ji znovu. Björk je jen jedna.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky