Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Bjørn Riis - A Storm is Coming

Bjørn RiisA Storm is Coming

Sarapis14.6.2019
Zdroj: promo cd Creative Eclipse PR
Posloucháno na: CD player Yamaha // PC, AKG K44
VERDIKT: Hřejivá sbírka severských chmur a ztrát v decentním prog rockovém jiskření.

Na aktivity norských Airbag se mi od posledního alba Disconnected (2016) (naše recenze) jaksi nedaří zaostřit. Roztažená křídla sólové mise kytaristy Bjørna Riise hážou věru mocný stín, ale není nutno z toho mít těžkou hlavu. Riisovo sólové počínání se totiž od mateřského lůna vzdaluje jen mírně a kdyby to tak náhodou už zůstalo, připomnělo by to známý příběh, kterak se jistý anglický intelektuál rozhodl praštit s Porcupine Tree, protože to stejně byla jeho kryptosólovka. Následky lze ustát, neb srdce progrese bije dál.

 

Originalita Riisovy hudby mi vždy byla malinko utajená, ale přes všechny řekněme pochybnosti by mně můj archiv bez posledního alba Airbag nebo Riisovy sólovky Forever Comes to an End (2017) připadal jakýsi nedomrlý. Nálada obou nahrávek je vtahující a mnohdy se při jejich poslechu přistihnu ve stavu, kdy se skelným pohledem z okna rychlíku běžných dní vstupuji do myšlenkových sfér, které se s ordinérním životem v realitě slučují jen tak tak. Aktuální album A Storm is Coming má podobně psychedelický účinek, snad i trochu silnější a je vlastně jedno, jestli jsem po dvou letech větším snílkem já nebo autor hudby. Konečná diagnóza je LÍBÍ a na ničem jiném nezáleží.

 

 

Riis umí stavět atmosféru stejně dobře jako plážoví architekti své hrady z písku. Stavební materiál je na první pohled obyčejný; jemná drť, smíchat s vodou, uplácat a je to. Jenže místo bermud, opálených zad a sady lopatek má Riis severské chmury, zarostlou bradu a šikovné gilmourovské ručičky. Ze svého nástroje loudí táhlé zvuky a s podporou kláves buduje nadýchané plochy, které vyzývají stočit se do klubíčka a naslouchat v polobdění.

 

V jednom nedávném rozhovoru se Riis nechal slyšet, že “lidé mají tendence si o Norech myslet, že svou hudbu skládají v divočině v horských chatrčích, ale já mám upřímně řečeno nejvíc nápadů v metru při cestě z práce domů” (zdroj). Myslím, že to vystihl docela dobře. Z jeho hudby je cítit samota uprostřed davu. Slovy klasika “seděl jsem sám v přeplněném kupé” sice význam uniká jinam, ale i tak by se to dalo říct. Samota nemusí být odlehlá a obehnaná akry pastvin. Skrze A Storm is Coming je velmi blízko, je studená, ale zároveň přítulná a otevřená všem podzimním náladám. Album pak zní jako hudba od člověka plného jizev, který se s nimi učí žít.

 

Pokud by Riis mohl na novém albu něčím překvapit příznivce progu, pak by to bylo soudržností a lehkostí, s jakou staví svůj hrad z písku, jehož křehkost je zjevná s prvním vzedmutím přílivových vln.10-minutové skladby rostou pomalu a líně, ale na jejich konci dychtivě otočíte stránku. Jistě tušíte, že se tento vztah nerodí lehce, ale po letmých procházkách na sebe první francouzák nenechá čekat zas tak dlouho. Co albu hodně pomáhá, je zvuk. Nevím, jaká hodnota by se ukázala, kdyby se mu do zadku strčil příslušný DR-metr, ale ryze pocitově zní nahrávka velmi přirozeně, vzdušně a prostorově. Je tak mnohem snadnější to všechno vstřebat a nechat se unést. Daleko od pochybností, daleko od reality.

 

 

 

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lomikar / 15.6.19 8:54odpovědět

z toho přebalu nějak nejsem chytrej

Victimer / 15.6.19 9:15odpovědět

:D

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky