Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Bjørn Riis - Forever Comes To An End

Bjørn RiisForever Comes To An End

Jirka D.8.8.2017
Zdroj: CD v gatefold cardboard sleeve (# KAR126CD) // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82 // PC / Beyerdynamic DT 770 PRO 250 ohm
VERDIKT: Forever Comes to an End je příkladem toho, jak to dopadá, když se sólová deska nevymkne z rukou a když snahu nahrát slušné album nezválcuje touha se předvádět. Bjørn Riis má můj respekt.

Bjørn Riis je kytarista norské prog rockové kapely Airbag a jako sólový autor se letošním albem nepředstavuje poprvé. Už před třemi roky vypustil do světa desku Lullabies in a Car Crash a pokud mají všechna tahle fakta něco společného, tak určitě jednoho a toho samého vydavatele. Karisma Records, jasně. A pak taky to, že všechny tyhle nahrávky si zaslouží vaši pozornost.

 

Forever Comes to an End potěší nejen fanoušky tohoto výtečného kytaristy, ale třeba i fanoušky Stevena Wilsona, Porcupine Tree, logicky Pink Floyd a kapel vycházejících z této podstaty. Nutno dodat, že v zástupu všech možných pokračovatelů, následovníků a imitátorů patří Bjørn Riis k těm nejvíc nejlepším, i když mnohé inspirace hraničící s opisováním v jeho tvorbě najdete. Floydovská esence v instrumentálce Absence jako příklad. Ale budiž mu odpuštěno. A budiž mu přáno.

 

Bjørn Riis

 

Aktuální desku mu nabouchal kapelní spoluhráč Henrik Fossum a klávesami doplnil Simen Valldal Johannessen (Oak), což jsou dva nejvýraznější hostující muzikanti na nahrávce. Nejsou sami, ale jejich díl má největší váhu. Píšu o tom hlavně proto, abych hned zkraje zahnal domněnky o tom, že tohle bude kytarová deska kytaristy Airbag. Ne ne, je to rocková deska se vším všudy a na mnoha místech upřímně žasnu nad tím, jak se tahle spolupráce povedla, jak spolu tihle tři našli společnou řeč a jak nikdo nemá potřebu (logicky hlavně Riis) hrát sám na sebe. Symbióza v tom nejlepším smyslu - zkuste třeba Getaway.

 

Mezi sedmero skladeb je rozděleno mnoho poloh rockové muziky, od dravého a rytmičtějšího výrazu, přes melodické kytarové plochy, klávesové harmonie až k oddechu s akustikou. Napadnou vás výše uvedení Porcupine Tree, napadne vás kytarová fantasie Stevea Rotheryho a napadne vás toho určitě ještě mnohem víc. Jenže vás určitě napadne i to, že Bjørn Riis mezi tím vším balancuje s grácií a hlavně s velkou chutí. Právě ta je z desky cítit hodně.

 

 

A to navzdory tomu, že - podobně jako u podobných žánrových desek - by se jako převládající pocit z poslechu nabízela taková ta posmutnělá životní melancholie zabalená do mlhavého dne. Možná proto si nejvíc užívám kytarově dravější pasáže, které přichází mnohdy dost nečekaně a s o to větší razancí a větším drajvem. Zhruba na tomhle kontrastu je postavená The Waves, která v první polovině opatrně našlapuje do ranní rosy, aby se pak na chvíli rozběhla hlava nehlava a bez ohledu na to, že boty budou durch. A pak si zase zpomalí, několikrát zhluboka vydechne a zateskní u piánka.

 

Tyhle změny nálad a přešlapy na krabičkách s efekty jsou na desce poměrně časté, a to i v rámci jednoho songu. Naštěstí se Riisovi daří otěže držet pevně v rukou a snad až na trochu přehnaně tvrdé boostery některých pasáží mám jinak dojem, že poměr mezi kreativitou a umírněností je akorátní. A že cílem bylo - jak píšu výše - nahrát poctivé rockové album a ne se předvádět.

 

Pokud bych měl závěrem desku vystihnout jedním slovem, napadá mě solidní. Přes kompoziční a hráčskou jistotu (upřímně žádná extratřída, ale od toho jsou tu jiní), přes poměrně kultivovaný a čitelný zvuk (trochu mu ale chybí jiskra a oproti první sólovce je to krok zpět), až po velmi decentní a vkusnou grafiku. Budeme se vídat častěji, to už je teďka jisté.

 

Bjørn Riis CD


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

stupor / 29.5.17 11:27

Nikdy ma neprestane udivovať, ako bratia Česi dokážu svoj talent pre pesničkárstvo, poetické hry s rodnou rečou a inteligentný humor vopchať snáď úplne všade. Dokonca aj do metalu. Kým v Master´s Hammer (ktorému som nikdy neprišiel na chuť) to ešte má svoju tvár a úroveň, v počinoch Lorda Morbivoda sa to dostáva do pozície (seba)paródie, ktorú so zmäteným úškrnom môžem brať ako takú folklórnu kuriozitu, než ako plnohodnotnú hudbu, ktorej som ochotný venovať svoj čas. Príde mi to ako mrhanie energiou a časom (pri realizáciu takého množstva projektov) na niečo, čo dosahuje úroveň kresleného vtipu v lokálnom periodiku. Celkovo to spomínané pesničkárstvo (ktoré u mňa dosiahlo vrchol v osobe Karla Kryla a aj Nohavicu - na Slovensku v tomto obore neexistuje konkurencia) cítim hádam z každej českej metalovej skupiny spievajúcej v rodnej reči (výnimka je Silva Nigra), a to mi kazí dojem z ich produkcie a strácam záujem o danú skupinu. Možno je to len mojím vkusom, no táto esencia pesničkárstva mi sedí len k folku, respektíve k nejakému chlapíkovi zanedbaného vzhľadu s gitarou v ruke, ktorý dokáže zaujať dav už len svojou charizmou. No a v recenzovanom počine sa tento český folklór spája s nemeckým - simplexným discom, a to presahuje hranice toho, čo som schopný a ochotný akceptovať nielen na poli metalu.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 8.8.17 18:47odpovědět

Vypadá jako mladý Rothery a hraje skoro jako on. Krásná deska.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky