Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Bjørn Riis je kytarista norské prog rockové kapely Airbag a jako sólový autor se letošním albem nepředstavuje poprvé. Už před třemi roky vypustil do světa desku Lullabies in a Car Crash a pokud mají všechna tahle fakta něco společného, tak určitě jednoho a toho samého vydavatele. Karisma Records, jasně. A pak taky to, že všechny tyhle nahrávky si zaslouží vaši pozornost.

Forever Comes to an End potěší nejen fanoušky tohoto výtečného kytaristy, ale třeba i fanoušky Stevena Wilsona, Porcupine Tree, logicky Pink Floyd a kapel vycházejících z této podstaty. Nutno dodat, že v zástupu všech možných pokračovatelů, následovníků a imitátorů patří Bjørn Riis k těm nejvíc nejlepším, i když mnohé inspirace hraničící s opisováním v jeho tvorbě najdete. Floydovská esence v instrumentálce Absence jako příklad. Ale budiž mu odpuštěno. A budiž mu přáno.

Aktuální desku mu nabouchal kapelní spoluhráč Henrik Fossum a klávesami doplnil Simen Valldal Johannessen (Oak), což jsou dva nejvýraznější hostující muzikanti na nahrávce. Nejsou sami, ale jejich díl má největší váhu. Píšu o tom hlavně proto, abych hned zkraje zahnal domněnky o tom, že tohle bude kytarová deska kytaristy Airbag. Ne ne, je to rocková deska se vším všudy a na mnoha místech upřímně žasnu nad tím, jak se tahle spolupráce povedla, jak spolu tihle tři našli společnou řeč a jak nikdo nemá potřebu (logicky hlavně Riis) hrát sám na sebe. Symbióza v tom nejlepším smyslu - zkuste třeba Getaway.

Mezi sedmero skladeb je rozděleno mnoho poloh rockové muziky, od dravého a rytmičtějšího výrazu, přes melodické kytarové plochy, klávesové harmonie až k oddechu s akustikou. Napadnou vás výše uvedení Porcupine Tree, napadne vás kytarová fantasie Stevea Rotheryho a napadne vás toho určitě ještě mnohem víc. Jenže vás určitě napadne i to, že Bjørn Riis mezi tím vším balancuje s grácií a hlavně s velkou chutí. Právě ta je z desky cítit hodně.

A to navzdory tomu, že - podobně jako u podobných žánrových desek - by se jako převládající pocit z poslechu nabízela taková ta posmutnělá životní melancholie zabalená do mlhavého dne. Možná proto si nejvíc užívám kytarově dravější pasáže, které přichází mnohdy dost nečekaně a s o to větší razancí a větším drajvem. Zhruba na tomhle kontrastu je postavená The Waves, která v první polovině opatrně našlapuje do ranní rosy, aby se pak na chvíli rozběhla hlava nehlava a bez ohledu na to, že boty budou durch. A pak si zase zpomalí, několikrát zhluboka vydechne a zateskní u piánka.

Tyhle změny nálad a přešlapy na krabičkách s efekty jsou na desce poměrně časté, a to i v rámci jednoho songu. Naštěstí se Riisovi daří otěže držet pevně v rukou a snad až na trochu přehnaně tvrdé boostery některých pasáží mám jinak dojem, že poměr mezi kreativitou a umírněností je akorátní. A že cílem bylo - jak píšu výše - nahrát poctivé rockové album a ne se předvádět.

Pokud bych měl závěrem desku vystihnout jedním slovem, napadá mě solidní. Přes kompoziční a hráčskou jistotu (upřímně žádná extratřída, ale od toho jsou tu jiní), přes poměrně kultivovaný a čitelný zvuk (trochu mu ale chybí jiskra a oproti první sólovce je to krok zpět), až po velmi decentní a vkusnou grafiku. Budeme se vídat častěji, to už je teďka jisté.