Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pradávní rockoví dinosauři vymírají a přeživší jedinci mají tendenci se shromažďovat s druhy bližními, kteří chápou jejich srdce a cítění. Ne každé super spřažení dopadlo slušně, občas přineslo skvělé počiny, ale z větší části to byl průser. Jak je to s další super kapelou Black Country Communion? Jména Hughes, Bonamassa, Bonham, Sherinian slibují leccos a jen výpis jejich rodokmenů a přehled prací, na kterých ulpěla jejich jména, hovoří sám za sebe. Ne vždy to byla záruka kvality. Nyní směle smyjme pochyby z končetin a z plna hrdla si naberme plný talíř nejjakostnějších rockových surovin.

BCC vytvořil veterán Hughes s uznávaným, o generaci mladším kytaristou Bomanmassou. Na Hughesovi jakoby čas neulpíval a za kariéru neprodal 100 miliónů alb a nepodílel se na více než stovce zlatých, či platinových počinů. Je až s podivem, jak to muž jeho let s přehledem dává a nenechává pochybovat jediného rejpala. Artistický strhující výkon nenechá nikoho chladným, zvláště pokud mu zbytek hraje do noty. Z čeho se nejvíce servíruje? Z kořenů 60. až 70. let, klasického rocku, hard rocku, blues rocku a špetička psychedelie. Co však z alba enormně tryská, jsou emoce, doslova nepopsatelná kvanta, že se všem zúčastněným musím s respektem uklonit a dlouze zatleskat. To, co z každé skladby vyvěrá, je podpořené silným vnitřním nábojem, že není možné jmenovat výrazně slabší kus z celku. Obdivuhodná vyrovnanost souzená pouze šafránové troše alb.

Předváděný výkon v drážkách alba je strhující energie kypící přes horní lem obrovské nádrže. Zapomeňte na současná rocková štěňata a pojďte na párty se starými pardály. Přestože se nejedná o žádnou novátorskou činnost, ale o zemitý poctivý hard rock, není možné mluvit o nějakém retru. Prvotina BCC zní současně a zcela logicky svěže. Jízda, na kterou nastoupíte ve výtečném zběsilém odzemku "Angel Dance", trhá koleje a zanechává pocit blaženosti z přílivu žhavých emocí. Hughes se vine a přetváří si slova tak, aby to dokonale pasovalo na jeho citlivé sdělení přímo od srdce. Mamutí zvuk, přesto přehledný, s prostorem pro každý instrument, polapí posluchače do svých osidel. Náznaky psychedelie jsou geniálně zakomponovány do spodku a není jim dovoleno skladbu ovládnout. Ať už se zaměříte na kterýkoliv nástroj, hlas, je co sledovat, podobná pestrost a barevnost mnohým nohsledům vystačí na celé album. Znovu vytáhnu poctivý feeling, nepamatuji si, kdy mě kapela tohoto stylového zákoutí tak očarovala. To pravé pnutí vycházející z prastarého rhytm and blues, říznuté zběsilým hard rockem, jen tak nevymizí a jeho přísun se stává s postupem času nepostradatelným.

Po úvodním žhaviči si možná říkáte, že album stojí na jediné skladbě a zbytek bude už jen vata. Mohu předeslat, že putování dalšími pěšinami je stejně přínosné a vzrušující, neboť jak se zdá, BCC sedí na prameni životadárného rockového dravého veletoku. Léta i konta jsou plná, tím více oceňuji jejich dravý přístup a nekompromisní kvalitu. Pánové dokáží příjemně vyřadit z úvodního tlaku a trochu si pohrát se vzletnými motivy na poctivých hradebních základech. Z jednoduché skladby dokáží vytahat kusy poctivého muzikantství a posluchače odměnit dalšími odstíny svých hudebních duší. Jedna skladba od druhé se liší jako barvy na pestrém graffiti pouličního velmistra. Album plyne říčním korytem plným meandrů a pradávných blues-hard rockových kaskád ("Great Divide"), které, ač jsou letité, živlu odolávají a neustále jeho tok dělají prokysličeným. Klávesy se nikterak do popředí netlačí, jsou minoritním prvkem, který vystupuje v místech, kde to je opravdu nutné, všemu neustále dominují Banamassovy skvělé kytary, jakoby věky sžité s Hughesovým hbitým jazykem. Zezadu je jistí spolehlivá rytmika, na které může vyrůst cokoliv.

Největší překvapení je pro mě Bonamassova kytara, nikdy jsem ho neřadil do popředí svého zájmu, nicméně nejpozději po tomto albu si na jeho další práce musím posvítit. Sóla předváděná na albu jsou vysoce jakostní a působí velmi nečekaně svěže, klasika uchopená skutečnými velmistry snad nemohla dopadnout skvěleji ("Beggarman“). I když skladba už zní poctivě baladicky, vždy z ní vyždímají nějaký gejzír emocí, výtečný refrén a citelný dotyk vášnivého muzikantství, který se z matadorů nevytrácí, ale naopak se s věkem zesiluje a vytěsňuje pro ně nepodstatné věci. Tady se jde na věc pěkně od jádra. Když už si myslíte, že vše bylo řečeno, BCC vytasí volnou variaci na LedZep "No Time", kde Hughes trhá své tlusté struny a celek je zahuštěný na stravitelné maximum. Hudba řinčí a budí respekt, luxus.

Smíchání blues rocku a australského střídavého napětí přichází vhod ("Sista Jane"), sic mi zde trochu bolaví zub půjčky, ale je to naštěstí v míře přínosné, jelikož vzniknuvší tvar má něco do sebe. Častokráte se Banamassa kouká ke svému pravzoru Hendrixovi a dává ho ve vlastním rukopise, stejně tak santanovské variace. Vyklusávání s jedenáctiminutovkou "Black Country" jest závěrečnou účtenkou po propařené noci, kdy hustý mnohařadý plot s radostí zaplatíte a s dobrým pocitem poctivě odpité práce odcházíte spokojeně domů.