Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Black Hill - Kakadu

Black HillKakadu

David11.1.2012
Zdroj: CD
Posloucháno na: Yamaha AX-490, Yamaha CDX-480, Raveland X 2508
VERDIKT: Cílem těchto pár řádek rozhodně neměl být nějaký ošklivý a podlý útok na nebohou skupinu mírumilovných obyvatel, kteří se chtějí hudbou bavit po svém a nepotřebují při tom poslouchat depresivní lamentování zlomeného frontmana za kvílivého doprovodu nesrozumitelně komplikovaných kytarových výpadů. Z mého pohledu však hudba Black Hill neskrývá ničehož nic zajímavého a poutavého, k čemu bych se v budoucnu ještě někdy rád vracel. Šlapavou rockovou nahrávku, jejímž prvotním cílem je nakopat všem v okruhu minimálně jednoho kilometru zadky a následně odejít s hlavou vztyčenou si představuji jinak...

Pokud patříte mezi vyznavače zábavovek typu Alkehol, De Bill Heads, Harlej a čas od času nepohrdnete ani něčím ostřejším ve stylu odlehčeného nu-metalu, nebo chcete-li crossoveru, je pro vás prozatím poslední album Kakadu berounské bandy Black Hill nejspíš jak dělané. V opačném případě snad raději bez zbytečného otálení zavřete tuto stránku, prohlížeč, vytrhněte kompjůtr ze zásuvky, zasaďte mu několik dobře mířených ran palicí a mrštěte s ním, co nejdále vám jen síly dovolí, jelikož riziko trvalého narušení vašich myšlenkových pochodů je v tomto případě více než pravděpodobné...

Black Hill se pasují do role odhodlaných bojovníků s vidlemi a motykami, jejichž cílem není tvorba nějakých noblesních hodnot, či hledání dosud neobjevených skulinek v rámci tvrděrockového žánru. V jejich pojetí crossoveru lze vypátrat faktory rozvíjející již mnohokrát řečené a ohrané šablony maximálně pod vlivem smrtelné dávky LSD a to pouze během posledních dvou sekund předcházejících zástavě srdeční činnosti, i proto jsem se do tohoto, jistě velmi zajímavého, avšak poněkud nebezpečného, bodu prozatím neodvážil proniknout. Ani v omezených mantinelech neoriginality se hoši nepohybují zcela bez zaškobrtnutí a jejich nátlakové agro halekačky bez silnějších a především pestřejších nápadů začínají po několika málo minutách produkce nebezpečně zavánět nudou a monotónností. Pokud bych měl tedy srovnávat (za podmínky značně silné dávky představivosti) například s českými formacemi typu Atari Terror, Status Praesents nebo slovenskými Head2Down, co se týče hudebního směřování, mé hodnocení by se pohybovalo vskutku proklatě nízko. Jestliže se ale zaměřím na již nakousnutý okruh zábavových kapel, s naprostým klidem mohu říci, že Black Hill pro mě znamenají možná lídra této skupiny. Do jaké míry je však výhrou, být pasován jednookým mezi slepými králem, to ponechávám na vašem zvážení.

Vezmu-li v potaz například textovou náplň Harleje, nebo Alkeholu, vyznívají Black Hill jako Máchův Máj vedle říhnutí ulepeného bezdomovce, i když... nic není pouze černé a bílé a některé "vtipné" veršovačky bych také raději vynechal. Hovořím zde tedy pouze o aktuálním albu Kakadu, zbylé čtyři řadovky mi jaksi stihly frnknout, tudíž mě prosím nehaňte za absenci fundovaného porovnání se starší tvorbou. Nicméně jako jasný klad desky jednoznačně hodnotím profesionálně, čistě, bez zbytečných hovadin provedený booklet s texty a stejně tak zvuková kvalita si stojí na velmi slušné úrovni, což v mých očích posouvá výslednou známku také o nějaký ten stupínek výš.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky