Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pokud patříte mezi vyznavače zábavovek typu Alkehol, De Bill Heads, Harlej a čas od času nepohrdnete ani něčím ostřejším ve stylu odlehčeného nu-metalu, nebo chcete-li crossoveru, je pro vás prozatím poslední album Kakadu berounské bandy Black Hill nejspíš jak dělané. V opačném případě snad raději bez zbytečného otálení zavřete tuto stránku, prohlížeč, vytrhněte kompjůtr ze zásuvky, zasaďte mu několik dobře mířených ran palicí a mrštěte s ním, co nejdále vám jen síly dovolí, jelikož riziko trvalého narušení vašich myšlenkových pochodů je v tomto případě více než pravděpodobné...

Black Hill se pasují do role odhodlaných bojovníků s vidlemi a motykami, jejichž cílem není tvorba nějakých noblesních hodnot, či hledání dosud neobjevených skulinek v rámci tvrděrockového žánru. V jejich pojetí crossoveru lze vypátrat faktory rozvíjející již mnohokrát řečené a ohrané šablony maximálně pod vlivem smrtelné dávky LSD a to pouze během posledních dvou sekund předcházejících zástavě srdeční činnosti, i proto jsem se do tohoto, jistě velmi zajímavého, avšak poněkud nebezpečného, bodu prozatím neodvážil proniknout. Ani v omezených mantinelech neoriginality se hoši nepohybují zcela bez zaškobrtnutí a jejich nátlakové agro halekačky bez silnějších a především pestřejších nápadů začínají po několika málo minutách produkce nebezpečně zavánět nudou a monotónností. Pokud bych měl tedy srovnávat (za podmínky značně silné dávky představivosti) například s českými formacemi typu Atari Terror, Status Praesents nebo slovenskými Head2Down, co se týče hudebního směřování, mé hodnocení by se pohybovalo vskutku proklatě nízko. Jestliže se ale zaměřím na již nakousnutý okruh zábavových kapel, s naprostým klidem mohu říci, že Black Hill pro mě znamenají možná lídra této skupiny. Do jaké míry je však výhrou, být pasován jednookým mezi slepými králem, to ponechávám na vašem zvážení.

Vezmu-li v potaz například textovou náplň Harleje, nebo Alkeholu, vyznívají Black Hill jako Máchův Máj vedle říhnutí ulepeného bezdomovce, i když... nic není pouze černé a bílé a některé "vtipné" veršovačky bych také raději vynechal. Hovořím zde tedy pouze o aktuálním albu Kakadu, zbylé čtyři řadovky mi jaksi stihly frnknout, tudíž mě prosím nehaňte za absenci fundovaného porovnání se starší tvorbou. Nicméně jako jasný klad desky jednoznačně hodnotím profesionálně, čistě, bez zbytečných hovadin provedený booklet s texty a stejně tak zvuková kvalita si stojí na velmi slušné úrovni, což v mých očích posouvá výslednou známku také o nějaký ten stupínek výš.