Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Black Juju - I Prophesy Disaster (EP)

Black JujuI Prophesy Disaster (EP)

-krusty-15.2.2017
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od kapely
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Stoner stále drží hlavu hrdě vztyčenou a jeho obliba v zasvěcených kruzích trvá... Jde jen o to, zda oprávněně či nikoliv. A od toho jsou tady posluchači, ne recenzenti.

Je to vlastně jenom pár dnů, kdy slovutní Black Sabbath dohráli svůj prý úplně nejvíc poslední koncert v životě a já si při poslechu řeckých Black Juju naplno uvědomuji význam Iommiho a jeho proměnlivé party. Nechci po tisící přednášet o tom, jak by bez nich neexistoval heavy metal... spíše je příjemně zarážející, jak dnes tento jejich plouživý heavy-doom frčí. Je to nakonec setsakra příjemné, že se dějinný vkus točí v neustálých (?) kruzích a nové generace objevují staré kouzlo starých stylů. A ono je vlastně jedno, jestli je budeme nazývat hard rockem, doom rockem nebo stoner metalem. Tahle scéna je každopádně zatraceně silná.

 

black juju band 

Recenzovaní Black Juju vznikli před šesti lety a když uvedu názvy kapel, z nichž se zmiňovaná parta zrodila – tedy Denial Price, Dorian Gray a In Vain – chytat se budou pravděpodobně pouze opravdoví znalci řecké scény. V Black Juju nečekejte žádné vyjukané mladíky, ale borce, které tento styl odkojil. Hudba samotná tedy bude víceméně plně autentická...

 

 

Pětice skladeb tohoto jejich krátkometrážního počinu je řemeslně zvládnuta s prstem v nose a ctí všechna poznávací znamení svého stylu. Přesto bych nějaké námitky měl. Jejich kmotři Black Sabbath, kromě toho, že byli opravdu první, měli ve svých řadách vždy výrazné vokalisty, které se nedalo splést. V našem případě je zpěvákem Panos Dimitriou, zkušený harcovník řeckého UG. Zpívá skvěle, ale... lehce zaměnitelně. A jelikož hudba samotná není nikterak progresívní a plná překvapivých aranží, je nevděčně na zpěvákovi, aby ukořistil pro svůj tým posluchačovu pozornost. A to se tu přes všechnu snahu nedaří.

 

Hudba je lehce pospávací a vokalista to nemění. Chvíli cváláme v rychlejších tempech, poté si pseudothrashově zazasekáváme, abychom se rozněžněli při melancholických vyhrávkách. Inu, takový běžný stoner na takové to domácí pohodlí. Nevyruší ze siesty, nenadchne, ale také nenaštve... tedy průměr a já jsem rád, že se jedná o kratší stopáž. Nezbývá než zopakovat to, co platí i na spoustu neoprogresívních, neothrashových a stonermetalových kapel: proč poslouchat kopii, když je k mání originál?


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky