Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pořád se kontroluje kdo s kým kdy hrál, zdali to byla politika, nebyla politika, jak to myslel, kde to podepsal, s kým ho vyfotili, zdali tam byl i tamten a já si zatím nesu z pošty zásilku, ze kterýho se hákáče div ne derou ven, aby se rozutíkaly po okolí. Balíček je samozřejmě orazítkován poštovními službami roztodivných postsovětských republik, protože celní kontroly západních zemí jsou na obrázky hakenů alergičtější než na cihly heroinu pašovaných v krabicích s dětským pornem. Je rok 2018, nebe je blankytné, mně doma hraje deska Spectral Ectasy od tasmánského projektu Black Magick SS a je mi dobře. U loňského navazujícího alba Rainbow Dreams jsem ale po nabídce vinylu rovnou neskočil. První poslechy se mi úplně nezdály a dokonce jsem během nich odhalil i pár momentů, které mi vyloženě lezly na nervy. Skutečně jsem nečekal, že s kapelou, která do té doby platila za nekonfliktní pohodovou poslechovku, budu muset zahajovat nějaký dialog.

Prvně bych raději uvedl svůj vztah k tomuto hudebnímu projektu. Původně jsem chtěl tuhle pasáž vynechat, protože jsem si říkal, že tvorba těchto přibarvených čáryfuků je už součástí všeobecné kulturní znalosti a akorát by šlo o nošení esesáckých frček do Reichstagu, ale bylo by lepší, kdyby nedošlo k nějakému zásadnímu nepochopení.

Black Magick SS je hudební projekt, který si velmi hlídá svoji anonymitu. Téměř nikdo neví, jestli se vůbec jedná o jednoho či o více lidí. Sbírání teorií kdo za tím stojí je nejednoho oblíbená kratochvíle, ale nejdále se v králičí noře dostanete stejně akorát ke zdroji "kamarád, kterému bezvýhradně věřím, říkal", což investigativnímu novináři mého charakteru nemůže samosebou k ničemu stačit. Mně osobně přijde krajně podezřelé, že ve stejném státě působí jak BMSS, tak hudební projekt s názvy alb jako ".......and the Swastikalotus" či "The Yoga of National Socialism". Ale je to z mé strany jen ničím nepodložený instinkt. Osobně pak vnímám celou estetiku a postoj tohoto projektu jako prvotřídní způsob jak se prodat. Ono kapel se schválně prašivým zvukem je po kokot, kapel s falešnými hammondkami po dva a psychedelicko-rockových projektů odkazující někam na 80. a 70. léta, tam už úplně škoda mluvit. Když tohle ale poslepujete dohromady, vytvoříte k tomu grafiku po líznutí žáby, zahážete artefakty z dřevního fantasy a na to všechno nalepíte pět a až deset hákových křížů, máte na svědomí cosi, nad čím si většina sběratelů bizáru bude mlsně olizovat prsty. A to jsme se ještě nedostali k tomu, jak to kamaráde zní.

Pokud na svých dosavadních deskách skrýval zahulený zvuk hudební odkaz hammondkového psychedelic rocku a po osmdesátkových stylech jen mlsně pokukoval, s Rainbow Nights už otevřeně nafoukal vlasy a oblíkl šusťákovku. Už první track Endless Hallucination sice najíždí ze začátku jakoby k něčemu většímu a hlubšímu, ale po chvíli je jasné, že to bylo jenom na oko a jakmile spustí riff jak ze znělky k seriálu Night Rider, nedivil bych se kdyby někteří vyprskli smíchy. A já kapelu podezřívám, že ten úvod je tam přesně z tohoto důvodu. Blackový vokál zde jde více do pozadí než-li tomu bylo dříve, rytmus diktuje nejčastěji primitivní hevík. A to primitivní zde nemyslím (jako obvykle) ve zlém.

Je třeba srovnat hodinky na tom, že BMSS nenabízí nikterak sofistikované využití nástrojů, naopak třeba klávesy jsou mnohdy spíš připitomnělé a zní až nepatřičně, s jakou hrdostí jsou vystaveny v popředí. Nečekejme tu ani výjimečně dobrý growl či heavymetalové fistule. Všechno to tam sice je, ale kvalita těchto jednotlivých elementů je přinejlepším průměrná. To, co je s tímhle albem dobře, je ta naprostá lehkost, ten pocit jako kdyby to složili vaši kámoši ze střední. Jestli nevíte co tím myslím, pusťe si druhý, titulní track a pokud během něj nezačnete přiblble trsat, tak s váma nechci mít nic společného.

Největší překvapení pak přišlo s písní třetí, Get Out, která odkazuje spíše někam ke gotickému post punku, tedy koutu, kam se doposud vydat neodhodlala. Překvapivě tento song nezní ale jako parodie na onen žánr a opět to přidává desce na onom středoškolském dojmu, kdy si prostě kapela dělá co chce, baví jí to a ani jí nedochází, že třeba album by mělo držet nějaký koncept. Tomu je nahrávka věrná i v navazující stopáži, kde už se však neudrží a vyšlápne za sebou hned dva strašný nesmysly. Hevícká mantra Kali se svým nesnesitelným refrénem "Kali, Kali, Kali!" se dá ještě omluvit tím, že prostě pochází z jiné dělohy než já, ale u úletového cajdáku Mothers Lullaby vyloženě uvažuji, že ho vyříznu z desky. Už dlouho se mi nestalo, že bych musel dobíhat k vohuleným reprákům, abych je na jednu píseň ztlumil, protože se za ni stydím před sousedy. Naštěstí následná a poslední hitovka The Truth vrátí zase vše do kolejí známých z první poloviny alba a já si ten její refrén prozpěvuju ve sprše již týden.

Jak vidno Rainbow Knights se již vzpírá tomu hodnotit jej jako celistvý hudební kus, protože je to výlučně písničkové album, kde může být jedna věc huj, druhá chuj a to přesně dle toho, jestli vám někde ne/sedne riff, sólo nebo klávesy. Snad akorát pro zvukové fašisty, kteří omdlívají u desek Darkthrone, bych radil, ať se proboha k tlačítku Play ani nepřibližujou. Jakkoli je deska podstatně čistější než ty předcházející. Ze své podstaty to také není album, které lze nejlépe vytěžit o samotě v domácích podmínkách. Když ale vyrazíte s kámošema v létě někam na vejlet, vohulte to v autě naplno, otevřete si pivko (neřídíte-li!) a je docela možný, že si užijete parádní jízdu, která se vám na konci života mihne v takový tý střihový sekvenci, kdy se vám promítá před očima celej váš posranej život. Tak ať je na co vzpomínat, Honzo.