Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tři roky od minulého maximálně skvělého alba Burning Bridges přichází tajuplný soubor Black Magick SS hned se dvěma nahrávkami. Jednak jde o další řadovou desku Scarlet Desires a jednak o menší EP Fast Speed. A právě toto EP má za důsledek, že se odkryl závoj tajemna nad kapelou. Encyklopedie veškerého metalového vědění a nezbytná příručka každého z nás – Metal Archives – totiž tuto kapelu má nově v evidenci, a to právě díky té malé nahrávce, která má konečně parametry „metalu“, a tak se vedení oblíbené instituce rozhodlo kapelu zpřehlednit. Takže jsme se konečně dozvěděli, kdo za dílem stojí (ačkoliv jména autorů se v bookletu již objevila), co všechno mají ještě na kontě a tak podobně. Kolega Lomikar ještě v časech nevědomí hovořil o možné vazbě na kapelu Spear Of Longinus a já tuto tezi přijal za přijatelnou, rozumně podloženou a reálnou. Jak jsme se mýlili… Ale je opravdu důležité znát, kdo tu muziku tvoří? Já jsem tak nějak z black metalu zvyklý, že ne každá kapela uvádí svou skutečnou sestavu. Filosofie je prostá – soustřeďte se na hudbu, blbcí, a neřešte personálie. A tak nějak cítím, že budu tohle pravidlo ctít i dál. Sice vám to v postranním sloupci napíšu, ale nějak to tady v textu nebudu dál rozvíjet a prožívat. Takže nám nezbývá nic příjemnějšího, než se vrhnout na muziku.

Black Magick SS je kapela, která snad testuje příčetnost posluchačů, a těžko hádat, do jaké míry je jejich muzika zamýšlena jako fór, nebo jako naprosto seriózně a vážně míněná představa hudební ideality. No, já to chytám za ten poťouchlejší konec, a protože jsem pro každou srandu, vnímám celý tento projekt naprosto identicky. Legrace, nadhled, sarkasmus, a přitom velice vydařená, vymazlená a řemeslně vysoce jakostní záležitost. Vezměte to však popořadě.

Scarlet Desires. To je nahrávka, která naprosto perfektně navazuje na minulé špičkové dílo Burning Bridges a přitom jde ještě dál. Co je tady jiné, je větší míra přiblblosti – skladba Super Samurai je ožehavý test, u kterého se buďto začnete nekontrolovatelně tlemit, nebo to znechuceně začnete odmítat a dožadovat se ukončení poslechu. Jiné skladby více než dřív obsahují prvky klasického hard n‘ heavy a pokud bych měl najít nějaký inspirační zdroj, či spíše připodobnění, pak musím vysolit Mercyful Fate. Třeba taková Betrayer nebo Scarlet Desires. Obecně cítíte jasné osmdesátkové kontury tehdejších hitů – dominantní klávesy, výrazné refrény, svižné tempo a spoustu drobných prvků a elementů povzbuzujících jednotlivé skladby na samostatné solitéry. Nevím, jak to autoři dělají, ale musím konstatovat, že každá skladba je hit, každá má skvělý motiv a dokáže stát sama o sobě jako singlový monument. Některé kytarové linky mi strašně připomněly Iron Maiden – třeba závěrečná skladba Shadows Still Remain – neříkejte mi, že to tam slyším sám. Tohle dílo je unikátní kombinací sedmdesátkového hard rocku a osmdesátkového heavy metalu. Ta tvrdost tam sice nemá takové slovo, ale kytarová práce a hrubší vokál dávají jasně najevo tyto inspirační vlivy. Celým dílem se stejně nese především výrazný zpěv na melodických linkách a samozřejmě varhanový zvuk kláves. Tentokrát však nechybí ani větší míra experimentálnějších zvuků kláves, a dokonce i nějaké to kytarové sólo se vyloupne. Ovšem bez peckoidních hitů a chytlavě otravných refrénů by to nebylo ono. Nic nechybí – naprostá dokonalost.

Fast Speed. To jsou v uvozovkách pouhé čtyři skladby. Ovšem jejich punc je poctivě zbarven do pradávných speed/heavy barev a dodržuje pravidla a povinnosti tohoto zaměření. Riffy jsou opravdu rychlé a bicí jedou to nejklasičtější tempo, respektive rytmus. Trochu navíc tu působí klávesové varhanní plochy, ale dá se to skvěle přežít. Vokál je patřičně vzteklý, úsečný a v refrénech zpěvný a melodický. I když tahle placka zní dost naivně, je to pořád dobře odvedená práce a, jak jsme si již u Black Magick SS zvykli, těžko hledat předěl mezi vážností a humorem. Ty čtyři skladby mají v sobě všechno, co takový divoký žánr potřebuje. Ačkoliv asi bych přikročil k trochu živočišnějšímu zvuku (takový, jaký měla kapela na svých prvních nahrávkách). Použitý mi přijde takový nedotažený, ale je vesměs i tak docela dobře provedenou úlitbou době největšího rozmachu tohoto žánru. Tentokrát nečekejte volné hardrockové aranže, ale opravdu silnou injekci speed metalu.

Obě alba musíte přijmout celé jako pořádnou hostinu, anebo odejít hladoví, že tohle nejsou sousta pro vás. Tak je to koneckonců s tvorbou tohoto projektu/kapely od prvopočátku. Alespoň já to tak vždycky vnímal. Dnešek není výjimkou a je, řekl bych, v některých ohledech mnohem náročnější na posluchače a více cílí na své věrné, než na nějaký komplexní obvod metal/rockových myslitelů. Takže se neostýchejte a vrhněte se na nahrávky naprosto úplně a s jasně daným muzikálním oddáním. To jinak ani nejde. A proto dávám hodnocení takové, jaké je, jelikož se cítím plně naladěn na kapelní vlnu. A kdo to pozorně dočetl až sem, tak si snad odnese i pochopení, proč tomu tak je.