Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Black Sheep Wall - Songs for the Enamel Queen

Black Sheep WallSongs for the Enamel Queen

Jirka D.26.5.2021
Zdroj: mp3 (320 kbps) // bandcamp
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Black Sheep Wall jsou přesně ten případ, kdy to bolí. Záměrně a hodně.

Šest let. Tak dlouho nevylezlo nic z červí díry jménem Black Sheep Wall, která je mezi námi od roku 2006. Když byste si najeli na profil této kalifornské kapely na Encyclopedia Metallum a podívali se na pasáž pojednávající o tématech textů, přečetli byste si milou sbírku depression, self-hatred, negativity, pessimism, nihilism. Nemůže být pochyb o tom, že BSW jsou miláčci a songy o lásce a přátelství do jejich repertoáru nepatří, čemuž se podřizuje všechno ostatní. Poslech byl vždycky tryzna a nic na tom nemění ani nejnovější deska.

 

Kapela má za sebou období u francouzského vydavatele Season of Mist, kde v roce 2012 vydala hned svou druhou desku No Matter Where It Ends, kterou bych přirovnal k operaci střev bez narkózy. Nicméně doporučuju zkusit. O rok později vyšlo dvacetiminutové EP It Begins Again a z další dva roky třetí řadovka rozkošného názvu I’m Going To Kill Myself s ještě rozkošnějším obalem (jukněte ZDE). A pak byl klid. Smlouva u SOM nejspíš skončila, v sestavě se trochu větralo a letos v únoru vylezla ven čtvrtá řadovka Songs for the Enamel Queen s velmi efektním obalem a vymazlenými vinylovými edicemi, o jejichž vydání se postaral zámořský mladý mini-label Silent Pendulum Records. Stojí za povšimnutí, že k dispozici je pět barevných variací gramodesek, k tomu na Sludgelord Records vydaný šum-svistu na kazetě, ale žádné cédéčko. Taková je prostě doba.

 

Black Sheep Wall band

 

Jak je na tom obsah? Asi bych měl ještě uvést, že BSW hrají takový hodně nepřístupný sludge metal, někde se dá dohledat post-hardcore (to díky zpěvákovi-řvounovi), a taky už jsem v souvislosti s podobnou muzikou viděl spojení noise metal (třeba v kontextu Will Haven). Přeberte si to, jak chcete, prakticky se budeme bavit o tom, že muzika téhle kapely vždycky měla jít proti srsti a jde proti ní i tentokrát. Volí k tomu dostupné prostředky, z nichž některé jsou zcela na místě v rámci umělecké licence, a další jsou pro mě za hranou. Třeba zvuk. Není pěkný, asi ani neměl být pěkný a měl bolet čistě od nátury. A taky že bolí. Na místě je vlastně jediná otázka, a to zda je ještě horší než posledně (v roce 2015 na albu I’m Going To Kill Myself), což asi není, protože minule to byla děsná hrůza. Vlastně asi to nejlepší, ale zdaleka ne dobré, se odehrálo v roce 2012 na desce No Matter Where It Ends a od té doby to jde z kopce.

 

Co naopak z kopce nejde, je vynalézavost kapely, protože jestli ještě v roce 2012 před sebou tihle mladíci hrnuli docela všední a unylou blátivou kouli, tak o tři roky později už bylo slyšet, že k týrání posluchače přistupují mnohem sofistikovaněji. Rytmický chaos, kterému slušně sekundovala hlasová i sonická tryzna, doznal jednoznačného posunu a kapela rozjela svou ofenzivu proti posluchači mnohem rafinovaněji. A v důsledku i účinněji. Ostatně dát si první tři téměř desetiminutové songy a završit to finální, čtvrtou skladbou Metallica s délkou přesahující půl hodiny, je svým způsobem psychiatrická diagnóza. Což tedy náleží k minulému albu.

 

Dlouhé songy jsou trendem i tentokrát, byť zdaleka nedosahují závratných délek. Deska je vůbec zajímavě poskládaná - proti sobě stojí tři kratší věci na pár minut s klipovou a na poměry kapely závratně rychlou skladbou Human Shaped Hole, a čtyři další věci všechny přes deset minut. Neztratit se v těch delších dá docela zabrat a třeba ve dvojici Ren a Mr. Gon je to už chvilkama na mašli. Dlouhé kompozice mají v duchu kapelních tradic složitou strukturu a některé pasáže, ač by měly tvořit jeden celek, jdou spíš proti sobě. Po drsné kytarové brusce následuje hlasová přestřelka, v níž nástroje spíš jen ladí formu na další mač, pak přijde zvláštně lehké pohoupání, do toho hlas na hranici sebepoškozování, a tak pořád dokola. Nevím a nechci soudit, jestli tvořit tenhle chaos patří k největším kratochvílím BSW, ale troufnu si tvrdit, že ano. Na desce se nic neděje jednoduše, lineárně, všechny příběhy jsou zpřeházené, rytmus nejednoznačný, struktura zamotaná. Udržet pozornost znamená zadělat si na střevní potíže, ale svým způsobem je to síla, která se těžko vypíná. Zkuste to TADY, máte-li třináct imnut čas.

 

Songs for the Enamel Queen je v tomhle slušná očista a zkouška zdatnosti pro otrlého posluchače. Nic nejde snadno, nic se neděje přirozeně a když už budete mít pocit, že jste se chytli, dostanete hned vzápětí motykou do hlavy. Pravda, není to poslech na každý den a když už jeden takový poctivý dáte, dvakrát tak dlouho budete potřebovat jenom ticho. Aspoň si ho naučíte považovat.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky