Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Blackbraid - Blackbraid II

BlackbraidBlackbraid II

Ruadek28.8.2023
Zdroj: Flac
Posloucháno na: PC + bedny Presonus Eris E3.5
VERDIKT: Nádherně zběsilá blacková jízda s indiánskými kořeny, úzce propojená s přírodou severu Ameriky a odkazem původních obyvatel.

Recenze této desky mě nutí začít poněkud zeširoka, protože není tak úplně běžná a nutí k zamyšlení nejen co se týká vyznění, ale i původu. Blackbraid je ze scény USBM, která se postupně rozrůstá a její persony už zdaleka nejsou ojedinělým úkazem. Dá se tady cítit odkaz Agalloch, Wolves in the Throne Room a Panopticon – tedy BM pevně ukotveném v přírodě, postaveném na jiných principech než Skandinávská scéna. Blackbraid je jednočlenný band, jehož hlavním mozkem je Sgah'gahsowáh (v překladu cosi jako Čarodějný Jestřáb, pojmenování vzešlé z indiánských kořenů národu Mohawků, původních obyvatel severu USA), čerpající vlivy z původní moudrosti indiánů. I proto je ta muzika prostě jiná, lze to slyšet už při prvním poslechu.

 

 

Důležité je zamyslet se zde, jak podobné základy tyhle dvě scény mají. Původní obyvatelé severu Evropy, kteří nechtěli přijmout křesťanství a být svazováni novými pravidly. Na druhou stranu původní obyvatelé – indiáni – vytlačováni ze svých území, zužování rezervací, zásahy do jejich způsobů žití. Tahle frustrace, která v lidech zůstává dodnes, uctívání přírodních živlů a pohanství, všechno je si velmi podobné. A tzv. corpse paint si v ničem nezadá s indiánským válečným pomalováním, které sám Sgah'gahsowáh demonstruje na fotografiích. Je to uctívání stejných kořenů.

 

Druhá deska je výrazně delší než debut, ze zběsile nasypaných pasáží a bzukotu kytar se dostáváme ke středním tempům a odvážnějším kusům (epická Moss Covered Bones on the Altar of the Moon). Blackbraid prozkoumává své možnosti, zkouší nové postupy a ono to dokonale funguje. Kytarová práce je jasně rozeznatelná, melodické vyhrávky se prolínají s rytmikou, kterou je radost poslouchat. Jasně rozeznatelná basa doprovází každou trylku, výborně si sedí Neilem, jehož hra je soustředěná a dostatečně pestrá. A celé to propojení s přírodou a vlivy, které Sgah'gahsowáh nezapře, podpořeno (opět) akustickými vybrnkávačkami a flétnou.

 

 

Muzika Blackbraid je agresivní jako vítr na severu, v Adirondackém pohoří. Cítím tu původní, nespoutanou sílu divoké zvěře, temných lesů, ve kterých se Sgah'gahsowáh rád ztrácel ještě jako uhrovatý teenager. O čem ale potřebuje mluvit? Ne, o Thorovi nebo Ódinovi to nebude, to není příběh jeho země.

 

“I didn’t want to do something ingenuine or be some Indigenous guy who’s writing about Thor and Odin, stuff I have no personal connection to — I want to make a traditional-sounding black metal album, but write something that I can actually identify with,”

 

Hledáte-li nasypanou desku se vší blackovou dravostí, rozhodně nešlápnete vedle. Pohanské vlivy čerpá odjinud, přesto s neměnnou silou a intenzitou. Je to deska s jasným poselstvím, obdivuhodně kompaktní, přes svou zběsilost melodická a čitelná. V klipové The Spirit Returns předloží současnou formu ve všech aspektech. Byla by škoda tohle dílo minout.

 

Cover od Bathory na konci desky dává jasně znát, že na vzory se nezapomíná a tak to má být. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky