Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Čtverku od Blackfield už poslouchám dost dlouho a je na čase si konečně podtrhnout tlustou fixou objevující se pochybnosti. První dojmy? Bezva deska, příjemný poslech, líbí se moc. Další dojmy? Jednoduchá deska se zbytečně nafouklými aranžemi, která se – ano, to uznávám – poslouchá moc dobře, ale na vyšší příčky osobních dojmů nedosahuje a kdesi pod povrchem se ozývá červík nejistoty a bezzubými ústy špitá cosi o uspěchanosti a nedotaženosti.

Jen tak z principu protáčím v gramofonu staré desky od Genesis a Yes, art rock britské školy má pro mě nepřekonatelné kouzlo, kterému podlehnu vždy. Nasadil jsem vysoko? Oukej, dlouhý oblouk do současnosti a tahám trumfového spodka Stevena Wilsona a třeba jeho poslední sólovku. Stále moc? Dobrá, dobrá, zůstávám věrný jménu Blackfield. Novinka je rychlá, což si lze představit jako výsledek implikace 11 skladeb ~ 31 minuta, a možná už tady je zaseto první semínko nejistoty o promyšlenosti kompozic, které bych očekával jaksi bohatší. Většina skladeb se lehce přehoupne přes dvě až tři minuty, přímočaře prolétne prostorem, zalíbí se jasně načrtnutou strukturou, slušivými melodiemi a pak prostě skončí. Aranžérská bohatost se přitulí, zatahá za rukáv a se zdviženým obočím sem tam ukáže na aktuální Anathemu; i tady se lehce ošívám vnitřním nepokojem. A když už jsme u těch aranží, je to asi věkem, ale v mnoha momentech (v kláveso-symfonických pasážích především) mám z novinky příliš přeslazený a až vlezlý pocit; asi nejsem ještě dost adult rock fan.

Na druhou stranu album bezesporu zaujme vokální rozmanitostí, řada osobností (slovy tři a dva tvůrci Blackfield), představující se v jednotlivých skladbách, dodává nahrávce netradičnosti a barevnosti, i když i v tomto ohledu nejsem plně namlsán – skladbu „Firefly“ s Bretten Andersonem bych s klidem vyhodil. A  - a neberte to jako zaujatost – nejraději mám ty s Wilsonem.

Všemu výše napsanému odpovídá i zvuk desky, čisťounký, hedvábný, lehce klouzající éterem, pevně zasazený ve spodku (rytmika je slyšitelná velmi slušně) a plný především ve středech. Aranžérská rozmanitost má pevnou podporu v dynamice, i když oproti předchozí desce se na plug-iny v postprodukci přitlačilo a z desky je cítit snaha najít zlatou střední cestu mezi razancí a přiznáním jemné struktury. Ať tak či onak, ve světle dnešní běžné rockové produkce jde o dosti slušný zvuk, který je radost poslouchat.