Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Bloodbath svou hudbou víří prach, v jejich revíru převládá suché podnebí, které vysušuje sliznici a mumifikace se zdá tou nejlepší metodou k uchování babičky. Ovšem když se člověk zaměří na texty a klipy, tak to tam čvachtá, teče a vřeští hezky šťavnatým death metalem. Z nástrojů stéká krev a odtud není daleko k řevu motorových pil, které konají právo útrpné. Jsem však rád, že kapela tu gore tématiku nepřehání a střídá ji s hanobením křesťanské modly. Takže stačí mít rád drnčivou švédskou školu, krvavej steak, v srdci trošku blasfemie a máte vystaráno.

Bloodbath toho mají na kontě spoustu, ale ne každý jejich zářez snese nejpřísnější měřítko a v té dlouhé řadě jejich nahrávek jsou favorité, ale i slabší kusy. Je to dáno zejména tím, že se pod nahrávkami podepisovaly různé sestavy, které dávaly kapele svůj vlastní a jedinečný tvar. Ten současný sklouznul k formě takové prostoduchosti, že mě to nutí přemýšlet o nejslabším albu diskografie. Kdybych vzal ten nejjednodušší recept, jak nahrát album v typickém švédském stylu, tak by výsledkem mohlo být právě The Arrow Of Satan Is Drawn. Krom pěkného názvu a obalu, je na něm až na výjimky naprostá absence zajímavých výronů, které z obyčejného úrazu udělají slušný masakr.

Ať nás válcuje nesmiřitelný mandl kytarových dostihů nebo deptají pomalu se odvalující žulové náhrobní desky, z alba cítím rutinní práci mistrů cechu, kterým zas až tak nešlo o to přijít s něčím unikátním. Pravda, když se rozjede famózní nášup Deader, mám sto chutí skandovat oslavné básně na zlatou klasiku, která mě nenechá mrtvým a chladným. Jinde se i ten božský základ těžko hledá a uši mám plné vaty. Rock'n'rollové maso některých skladeb ruší jen zakvičení ztýrané kytary a narušený rytmus. Hodně málo na pojem Bloodbath. Ani Holmes nepředvádí vše, čeho by jeho hlas mohl dosáhnout a zůstává celou dobu v jednotvárném naladění. Ve hře ladí a nevyčnívá, ale mohl by se trochu víc snažit.

Albu nechybí aura blasfemické nevěstky, ta jediná mě s tímto dítkem drobátko smiřuje. Na pozadí se rozlévají kytarové motivy jako květy zla, jejich život je krátký, ale pro album něco dělají. Je dobré si album pustit do sluchátek, kde se ta drobná kresba zobrazí, protože na tuctovém přehrávači mi spousta detailů unikla. Jinak letošní dílo nepovažuji za nic víc než tuctový kus v řadě, který až moc sklouznul do nevýrazné formy švédského deathu. Mnohem víc mě berou starší věci s Åkerfeldtem nebo Tägtgrenem. I minulá Grand Morbid Funeral byla skvělá, tam se i Holmes silně pochlapil. Letos se neurodilo a nemá cenu tvrdit opak.