Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nemám rád nevyřízené resty a pokud jde o zaslaná CD a jejich recenze, jít přes dva měsíce pro mě znamená nepříjemný pocit nesplněného slibu. Symbolicky tedy trhám své roucho a konečně se dostávám k druhému albu švýcarských Bloodstained Ground, které nám do redakce došlo začátkem října.

Už během prvních poslechů mi bylo jasné, že hledat slova pro tuhle nahrávku nebude snadné stejně tak, jako pro mě nebylo snadné vydržet každý jeden poslech až do konce. Pouhým pětačtyřiceti minutám navzdory. Nejde snad o to, že by obsah byl jako celek natolik chucpe, jde "pouze" o sejmutí bicích a o to, co s nimi pak někdo v rámci postprodukčních udělal. Něco jako když uvaříte slušné jídlo a pak vám do něj spadne solnička - veškerá předchozí snaha ztrácí na významu. Jejich syntetický zvuk a naprosto nepochopitelné vytažení v mixu navozují dojem bušení dvou hluchých do vrat stodoly a pokud snad šlo o to „desku nakopnout a dodat jí na razanci“, záměr respektuju, ale zároveň dodávám, že poslední tečka na konci recenze bude rovněž konečná kapely v mém přehrávači.

Hudební obsah byl šel zařadit jako plus mínus melodický death metal, minimálně v některých skladbách a pasážích hledající inspiraci ve švédské škole tohoto žánru. Za nejdotaženější a v rámci alba za nejlepší skladbu by šla označit třetí, titulní věc, v níž možná zaslechnete odkazy ke starší tvorbě severských kolegů (třeba Dark Tranquillity), ale která je napsaná natolik solidně, že pocit opisování pro tuto chvíli postrádá na důležitosti. Bohužel tato skladba zůstává ve svých ambicích osamocena a valná většina alba se k ní ani zdaleka neblíží. Právě zde vidím zakopaného psa zmíněných bicích, za jejichž razancí cítím snahu zakrýt skladatelskou nemohoucnost, která se na mnoha místech omezuje na prosté metalové bušení, ale pod touto zlou maskou neukrývá zhola nic. Vrcholem skladatelské jalovosti je pak sedmá „A Noble Lady“, která po slušném úvodu (jehož motiv se pak ve skladbě jaksi pro jistotu objevuje ještě mnohokrát) sklouzává k prosté demonstraci síly vhodné tak pro nekritické všežravce čehokoliv metalového.

Poměrně paradoxně pak vyznívá skutečnost, že nejzajímavější okamžiky na albu lze hledat u hostujících muzikantů, jejichž smyčcové a sitárové motivy vnáší alespoň trochu světla do jinak potemnělých myšlenek a jejichž spolupráce s metalovým základem je místy celkem nápaditá (závěr „Yersinia Pestis“). Není to sice mnoho, postupy užité v některých skladbách lze bez dlouhého rozmýšlení označit za provařené („Apega“), ale v tom málu, co album nabízí, je třeba se chytat čehokoliv.

Vrcholem tentokrát bez ironie je zpracování CD edice alba, které patří určitě k tomu lepšímu, co autor recenze v poslední době viděl. Bohužel bez zajímavého hudebního obsahu přichází tato snaha jaksi vniveč a pěkná fasáda útulný domov neudělá. Es tut mir leid.