Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Při čtení své krvelačné recenze předchozí desky polského dua Blues for Neighbors jsem došel k závěru, že můj obraz vytvořený prostřednictvím mých textů musí být zásadně horší, než jaká je (doufám) realita. Na druhou stranu to má tu výhodu, že po jedné takové zkušenosti si velká část kapel napříště rozmyslí, jestli mi něco pošle, a mně se pak samozřejmě otevírají možnosti poslouchat i něco dalšího než jen muziku, kterou zbytek redakce nechce. A díky které pak vypadám tak, jak vypadám. Příště bude jedna taková, slibuju.

Tohle duo patří k odvážnějším, byť jejich aktuální deska nám nepřišla přímo od nich, ale od zastupující agentury a té je asi mnohem víc jedno, jak recenze dopadne. Dopředu můžu říct, že dopadne o něco lépe než minule, ale ono mezi námi dostat se nad minulých 25 % není zas tak velká dřina. Spousta chyb se opakuje, kapela (či jak to pojmenovat) má evidentně nastavenou svou šablonu a svůj přístup, a v tom jede a chrlí jednu digi nahrávku za druhou. Od roku 2020, kdy vyšlo první eponymní EP, je jejich bandcamp naplňován různými polotovary i deskami klasického střihu, které mají už tři a které jsou obklopeny dalšími skladbami, live sessions, kitchen sessions... čert aby se v tom vyznal.

Album Funeral Piles And Gallows vyšloloni v říjnu a při dvanácti skladbách a osmačtyřiceti minutách je to zatím nejrozsáhlejší počin dua MG & PO. Žánrově se drží předchozího směřování na vlně folk / country / bluegrass a celkově amerického feelingu, to znamená že nástrojově jde opět o víceboj v obsazení akustická kytara, bendžo, foukací harmonika, mandolína, nějaké perkuse pod stolem a pak sem tam něco navíc. Pokud jsem si minule stěžoval na to, že desce zásadně chybí energie a nějaká jednotící atmosféra, tak tentokrát je to o kousek lepší. Energická ta deska opět mnoho není (opět vzpomeňme na možný etalon z dnešní doby v podobě alba Four Foot Shack ZDE), ale nějaká atmosféra z ní občas zavane, lehce zatuchlá, funerální, plná melancholie a večerního soumraku. Jde o skladby jako Vestapol Blues a třeba Tombstone, které mají společné především to, že se v nich příjemně hraje a vůbec nebo jen minimálně zpívá.

Pokud si totiž na něco nemůžu pořád zvyknout, je to zpěv a hlasová poloha stylizovaná do jakési bohémské pózy, navíc v angličtině s těžkým přízvukem, a to se kouše těžko. Úvodní skladba Before the Rooster Crows at Dawn, Where Chilly Wind Blows nebo Our Lord, Our Savior zavánějící až jakousi irskou hospodou, tam všude prosakuje z mého pohledu záměrné, ležérní pěvecké diletantství, které pro někoho může být naplňující a obsažné, a pro jiného zase nikoliv. Blues for Neighbors si zakládají řekl bych zcela obecně na takovém cíleně nedokonalém přístupu s nadhledem, celé to balí do dýmu z cigaret a pocitu probenděného večera, kdy nad ránem někoho napadne vzít kytaru s neodolatelným puzením začít do ní třískat. Může být, že to někomu přijde jako dobrý nápad. Může být, že místy se daří ten záměr naplňovat bez křeče a s potenciálem oslovit posluchače mimo okruh nejbližších přátel. A může být, že místy se to nedaří a že člověk mimo ten okruh jen nevěřícně zírá a nic nechápe.

To všechno na té desce je a za mě je toho víc z té druhé skupiny. Je to hraní pro radost svou a radost nejbližších a není to nutně špatně. Album nemá vyloženě špatný zvuk a dá se poslouchat bez problému, stejně jako se dá bez problému dívat na jeho fyzické CD zpracování, graficky stylizované přesně tak, jak hraje. Ale že by se jednalo o nějaký vyloženě zážitek, který bych si chtěl dopřávat opakovaně, tak to teda ne. Tolik volného času prostě nemám.