Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po třech letech vydává kapela Sigh další řadovku, která má v rámci diskografie souboru jubilejní pořadové číslo deset. Všichni máme tuhle kapelu zažitou jako matadora v rámci avantgardního black metalu a je to tak i správně, jenže i avantgarda má své meze, které se podařilo překročit na aktuálním počinu Graveward.

Začnu trochou nostalgie a zavzpomínáním. Když kapela chystala svůj debutový materiál, jediný, kdo se ho s radostí ujal vydat, byl Euronymous. Ten sice pod svým vydavatelstvím Death Like Silence nehrnul mnoho kousků (všehovšudy jich je deset), zato se z nich stala kultovní díla. Osobně mi Scorn Defeat moc nevoní a dnes se nad ním spíše usmívám, než abych hrozil, ale byl to úctyhodný start, zvláště na kapelu z dalekého Japonska.

Co mne osobně později trklo do žeber, bylo Gallows Gallery současně s Hangman’s Suicide, kdy obě alba dokonale vystihovala pojem avantgarda. Na dalším počinu Scenes From Hell už jsem Sigh propadl definitivně, jelikož tehdejší divotvorné kreace, které natočily, byly vyloženě fascinující. Vrchol zažívám při aktuálně předposledním počinu In Somniphobia, což je dílo natolik vyšperkované, že se mi doposud neohrálo. Choroba, nemoc, poťouchlost, zábava, vztek - prostě všechno tohle tam je. Musel jsem si tuhle nahrávku pořídit na LP, kde zejména vyniká precizní obal desky. Příchod dalšího alba byl proto bez debat událostí a těšil jsem se na něj opravdu hodně moc. 

Začnu raději tématem obalu nahrávky , protože to je vcelku pozitivní věc. Opět se setkáváme s dílem, které svou pravou podstatu rozkrývá až při delším pohledu a detailnějším průzkumu. První okamžik není tolik silný, jako když si všímáte různých úseků obrázku. To je fajn a vlastně se tím navazuje na předchozí album, kde byl dojem vesměs stejný. O poznání mrzutější je ovšem hudba.

Muzika předložená albem Graveward je jednoduše zkouškou. Zkouškou věrných fanoušků, zkouškou obecného publika, zkouškou všech, kdo o tyhle skladby zavadí. Sigh tu do vás perou naprosto všechno, co jim při skládání a nahrávání zrovna přišlo na mysl. Chybí mi tu jistý kalkul, smysl překvapení, pestrost pasáže, a podobné výjevy. Místo toho shledávám jen shluk nápadů nedbale naházených vedle sebe a taky přes sebe. Příliš mnoho nástrojů, příliš mnoho všeho. Jsem absolutně ztracen a nedokážu si vychutnat, užít ani jednu minutu desky. Poslech mne rozčiluje, dráždí a abych se přiznal, několikrát se stalo, že jsem to musel jednoduše vypnout. Divoké party střídá podivný klid, melodické snění zas bláznivé běsnění. Takhle to běží celou dobu v kuse, jedna skladba jako druhá, žádná chvilka k vydechnutí, nic, o co bych se mohl opřít a posléze na tom momentu stavět objevování. Sigh prostě zkouší, co všechno si mohou dovolit, aby jim to jejich posluchači sežrali. A jak jsem tak vypozoroval různé reakce, někde se to povedlo. U mne to bohužel (nebo bohudík?) nezabralo.

Otrávenost z poslechu mne donutila odsouvat recenzi a přitom se zároveň nutit do dalších poslechů, abych snad něco zachytil, něčeho si všiml. Nepovedlo se. S úctou ke kapele, kterou považuji přesto všechno za mistry žánru, musím jít s hodnocením pod průměrnou hranici. Ne však moc hluboko, protože sem tam se něco chytit dá, ale jepičí život těchto chvil je zoufalý. Zkrátka a dobře, novinka Sigh je testem fanouška, který postrádá hlubší myšlenku a jen kolem sebe sype tuny šílených nápadů a smyček. Škoda…