Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Není čas na planá slova, na nějaké úvody. Podobné případy vyžadují přímou odpověď na výzvu. I nyní přejděme k aktuálnímu jádru pudla, protože nás nečeká nic hezkého, tak ať to máme z krku. Se mnou v zádech je totiž zpět čiré zoufalství. Do ticha evakuovaného pobřeží znějí vážně míněná varování a doporučení. Hlasy stovek sirén nesoucí se nad zálivem technologického odpadu tlačí do uší cosi o konci, tmě, zapomění. A hlavně radiaci…

Nová deska francouzů Blut Aus Nord mě bez varování mrštila na druhou stranu světa. Do země vycházejícího slunce, kde ovšem jasné dny celkem nedávno zapadly. Přírodní katastrofa, poškozená elektrárna Fukušima a album 777 Sect(s) se mi v hlavě chaoticky spojilo v jeden dokumentární film popisující tuto japonskou křeč.

Blut Aus Nord jako obyčejně holdují apokalyptickému pojetí blackmetalu, kde není místo pro žádný temný romantismus, epično ani mystiku. Vše je oděno do chladného kovu, omotáno potrubím, rozbitým sklem pachem hořících plastů. Nikde ani potkan, ani krtek. Album, ač spíše pojednává o věcech víry, antikřesťanském pojetí světa a boření vatikánských mýtů, toho s Fukušimou moc společného nemá, avšak není těžké si k tomuto běsnění promítnout japonské vize. Temný soudtrack anabázi jaderné nehody a následným záchranným pracem.

Jednotlivé skladby nazvané jednoduše Epitome I až VI, bychom mohli pochopit jako stručný výtah událostí tak jak šly za sebou.

Epitome I je kalba, země se právě chvěje, vše se bortí a kdesi v oceánu se zvedá olbřímí vlna, která zcela dorazí zatím jen částečně poškozenou infrastrukturu. Je jako ta devátá, co zavírá mdlá ústa na věky, jak trefně vystihl poeta Viktor Dyk.

Epitome II je mučivá instrumentálka, pomalu se valící nehostinou, náhle měsíční krajinou. Škody může přehlédnout jen průzkumná helikoptéra vznášející se na poničenou oblastí.

Od Epitome III dál již v mé fantazii probíhají záchranné práce. Zuřivé a někdy zoufalé výrazy šikmých očí za zorníky ochranných masek jsou výmluvné. Industriální hlomoz diktovaný kulometnou bicí palbou načrtává pohyb v troskách plných kouře, páry, sebevražednou snahu eliminovat zkázu.

Čtvrtá, skoro dvanáctiminutová skladba Epitome IV, je kombinací rychlých chmurů a pomalejšího přemítání nad stavem věci. Tupé bušení bicích zadusává v mozku schopnost nahlédnutí následků jaksi ze strany, vše je příliš blízko a nikdo nezná rozměr tragédie.

Epitome V a VI jsou již nástavbou toho co bylo. Pětka by mohla převyprávět úvod tragédie, závěrečná šestka je lepší,občerství neslyšeným rifem, ale po masáži předchozích fláků je toho na člověka dost. S díky vypínám.