Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Colosso jsou jedineční. Ať už svojí tvorbou nebo tím, že se z regulerní kapely stal sóloprojekt otce zakladatele Maxe Tomého. Vývoj nejel podle snadného scénáře, prošel si obdobím stabilní vícečlenné sestavy, ale Tomé asi došel k závěru, že demokracie bylo dost. Nyní si vše řídí sám a když je třeba, obklopí se žoldáky, kteří pojedou dle jeho not. Takový je i příběh nové desky Rebirth.

Album se bude líbit přiměřeně svérázným lidem, kteří už něco naposlouchali a kapely s odvážným rozletem je nezastrašily. Styl Colosso bych s troškou nadsázky nazval gore/grind/groove metal a platí, že jednotlivé vlivy se prolínají v těžko předpověditelné návaznosti. Cestou ke sladění hudebního pnutí s duševním rytmem posluchače je zvídavost a absence předsudků. Dunivý minimalismus připomíná něco jako Red Harvest a je to příjemná, monotónní vazba. Colosso víří vášně rytmem a lepením svého podivného puzzle, ovšem melodicky se nepřetrhnou. Pár riffů, neutichající tlukot kopáků a zvláštní, bezcitná atmosféra, ve které se každé hrábnutí do strun tváří jako posledních vzdech. Nebýt divoké bicí artilérie, myslel bych si, že poslouchám nějakou zdechající záležitost ze sludgeového doupěte. Vida, objevujeme další ze skrytých ohnisek zrození.   

Do silně podladěných kytarových ploch zapadá nelidský Tomého zpěv jako temný žalm do správné kapitoly. Je to fakt nechutně kvalitní growling, který lze jen závidět.  Když se začne dávit ve skladbě Revoke, je to jako ukázka portugalského kanálu krátce po průtrži mračen. Tomé tlačí až z paty, snaží se vykřičet hleny co to jde a uznání by měl vyslovit i ten, kdo tomuto kumštu zrovna neholduje. Něco podobného se neslyší každý den. Použití výše posazeného, čistého vokálu se pak logicky vyjímá jako něco nepatřičného. Člověk zalapá po dechu, ale po chvíli se srovná a nakonec tento kontrast docení. Stejně tak jako fakt, že se album chvílemi tváří jako sludge záležitost s prvky gore, do které později naráží i vyloženě grindové vsuvky. Zběsilý tlukot plechovek, které zní tak jak mají, tedy správně mělkým zvukem, je další z milých podivností této nahrávky. Ale na to, že je to takový mišmaš, je Rebirth kupodivu celistvá a netříští se v rozpadlém konceptu.

Colosso ždímá hranice temné spolupráce stylů, které spolu mohou vycházet a výsledek je překvapivě osvěžující. I když půjde o sporadické poslechy, nelze albu upřít zajímavou tvář. V jejích rysech během lehčích pasáží s čistým zpěvem a drnkajícími kytarami nacházím podobu, kterou znám, ale nemůžu si za boha vybavit, koho mi připomíná. Je to velmi jasný vliv, nejpatrnější asi ve skladbě Bleed For All. Kdo se mi to vrací z minulosti, ta hlava... Album není dlouhé, trvá jen půl hodiny. Skladby utečou jako voda, ale pro zajímavost si je dáme ještě jednou v instrumentální verzi. Je to tak, album nejprve nabídne sedmičku skladeb se zpěvem a poté následuje to stejné tentokrát bez zpěvu. Možná zbytečné, možná jen nabídka volby. Já si dávám radši tu část, kde se zpívá, ten hlas je místy boží.