Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Blut Aus Nord - Memoria Vetusta II - Dialogue With The Stars

Blut Aus NordMemoria Vetusta II - Dialogue With The Stars

Sorgh5.10.2012
Zdroj: Mp 3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Album si mě zcela získalo. Vidím zde jasný posun z černočerné tmy směrem k šeré nicotě, kdy oko oběti je již s to zaregistrovat jakési tvary ve svém okolí. Tma již není ortodoxní, halí do své matérie ingredienci srozumitelnosti a až poslechové nenáročnosti. Stále ovšem platí, že atmosféra dokáže zabít a drží laťku originality řádně vysoko. Soudím čistě jen podle sebe. Poprvé jsem tak Blut Aus Nord vyslechl od začátku do konce a nebylo potřeba žádných time-outů.

Po intenzivní psychiatrické terapii se můj duševní stav postupně dostával do normálu. Ambulantní léčba  na moji diagnózu zcela postačovala, krom tabletek jsem se měl vystříhat jakéhokoliv rozrušení, stresu a samoty.

 

Leč stačilo vložit do přehrávače jeden disk a vše je zase zpátky. Pomočuji se, hubnu a roztřeseným  prstem vyťukávám notoricky známé číslo rodinného psychiatra. Ne, neměl jsem „šťastnou“ sedmičku francouzů Blut Aus Nord brát do rukou. Šestý smysl nezklamal, ale jeho varování vyznělo do prázdna, protože zvědavost a temná lačnost vykonaly své. Album Memoria Vetusta II – Dialogue With The Stars slavilo vítězství a já se tak po několika starších setkáních  nebývale těšil z porce zla tak, jak se odívá v roce 2009.

 

Na počátku všeho bylo intro. Jemné a posmutnělé jako závoj z popela lehce odhaluje říši odložených a zbědovaných duší, těch, které neustály tlak doby a skončily na skládce Nepotřebných. Vcelku romantická věc, která ovšem posluchače nepřipraví na věci příští. Od druhého kusu dochází k procitnutí a poměrně snadné identifikaci galských mágů. Z děsivého snu se vynořuje neznámý industriální areál, odloučený a vzdálený ruchu lidského hemžení. Již dlouho je nečinný, poslední litry rozpuštěného kovu jsou už několik let součástí zábradlí říčního náspu a struska je zavezena. Opuštěná hala na místě bývalého pohřebiště je však stále plná duchů. Strach z doteku kovového zábradlí, které doteď rezonuje, mrazí. Do nosu proniká odér průmyslových neštěstí…

 

To jsou vize, které mě při poslechu atakují. Je sice pravda, že tématicky je deska jinde, sahá kamsi mimo atmosférické vrstvy do hlubin kosmu. Možná mě moje představy klamou, možná mě netíží hrůza opuštěných fabrik. Snad mě jen minul roj rezavého harampádí kroužící po oběžné dráze. Blut Aus Nord zkrátka zůstávají věrni svému odcizenému pojetí, kde stopa humanity nemá místo. Industriální a kovová pachuť na jazyku se stává realitou, najednou zjišťuji, že se koušu do rtů, až do krve.

 

Tahle deska pro mě znamená jistý přelom. Jestliže při poslechu starších alb na mě padaly chmury takového kalibru, že další poslech nebyl možný, tak tímto produktem mě frantíci naprosto dostali. Blackmetal v jejich podání je již tradičně založen na silných melodiích, které jsou tu disharmonické, tam originální a neslyšené. Klávesová magie činí hudbu vzletnou, místy bych si troufnul ji přirovnat ke kumštu Sear Bliss, což zní velmi odvážně. Další pozitivum vidím v množství instrumentálních pasáží, které zde mají jasnou převahu nad zpěvem. Krákorání je zde jaksi do počtu, jen pro občasné vysvětlení trasy letu.

   


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky