Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Body Count - Carnivore

Body CountCarnivore

Victimer20.6.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Fuck vegans, jdeme po mase, jsme krvežízniví. Body Count nejsou na konci svých sil ani náhodou.

Body Count s věčně nasraným a hodně sdílným Ice-T byli v devadesátkách jednou z kapel, které jsem mohl točit kdykoliv. První tři desky jsou kult a mám je sjety tam i zpět na sto tisíc způsobů. Akorát je to už hodně dávno, kdy se tak stalo naposledy. Časy se mění, Body Count však zůstávají. Možná už trochu pro jiné fans, než jsem já, ale pořád je tam někde vzadu na mysli mám. Když si ještě jednou nostalgicky ulevím, tak jsem po nich sáhl společně s Biohazard ve chvíli, když mi Faith No More přišli už moc naměkko, Slayer zase pořád natvrdo, a všechen ten grunge košilatý bigbít trčel z každého TV programu a radia. Byla to volba, na kterou se nezapomíná, ale taky je pravda, že následující alba Body Count, tedy ty od Violent Demise výš, jsem už registroval velmi zběžně.


S novinkou Carnivore to mělo podobný průběh. Poslechnu, uvidím, a asi nejspíš odložím. Ale ne, tentokrát to shodou okolností vyšlo na jedničku a pěkně postaru. Zase jsme se potkali na ulici, zostra probrali současnou neutěšenou situaci a nezapomněli u toho na starou dobrou směsku metalu, hardcoru a rapu. Body Count jsou pravá pouliční směs, což je v dnešní době asi urážka, ale protože se v tom všem US bordelu odmítám orientovat, zdůrazňuji, že je to myšleno čistě hudebně. Je to klasika! Upřímná, ostrá, bez vytáček a keců okolo. Protože je moc fajn v sobě znovu najít ten pocit uspokojení, kdy stačí slyšet jak to někdo drhne jak je zvyklý a moc si s tím neláme hlavu. A Body Count pro mě vždycky byli rapující thrasheři s kapkou krve punkující rebelie.


Carnivore je přesto barevná deska. Ta klasika se tady sráží s více dalšími vlivy, vzpomíná se, žije přítomností a vše se spojuje v jedno. Na Carnivore se sešlo víc hostů, než na kterékoliv předchozí desce. Je tady Dave Lombardo, který si zabubnoval v metalové předělávce stařičké Colors (původně Ice-T nazpíval v roce 1988), ve When I´m Gone si zapěla Amy Lee (Evanescence), což je bezva pro milé lidi mimo můj okruh, protože pro mě je to jenom nejhorší věc z desky. Je tady taky zpěvák z thrashcorových Power Trip a nechybí pár dalších pomocníků z hip hop scény, jejichž jména mi nic neříkají. Nechybí ani vzpomínka na nesmrtelného Lemmyho, protože Body Count velmi zdařile vystřihli Ace Of Spades. V jejich podání je to na slzu v oku.

 


Celkově vnímám, že tahle banda má pořád styl a hlavně švih. A to je zatraceně dobře! Vály jako Bum-Rush, Point the Finger, nebo opravdu vytříbeným slovníkem vybavenou No Remorse prostě nejde vyndat z hlavy. Když tak nad tím přemýšlím, ve svém věku bych to chtěl mydlit v podobné kapele a ne si nasazovat orámovaný brýle, trendit melancho rock v úzkých riflích a být za intelektuála. Radši se z toho pěkně vyřvat, ukázat nadhled, ne přetvářku a fingovanou modlitebnu pro ženy v rozpuku. A taky že i po letech mám v kebuli hezkou slovní zásobu a hlavně, že jsem Carnivore, že mám hlad a nejím ty vaše tofu sračky.


Carnivore je slušná deska, která sotva předežene alba z devadesátek, ale svým tempem a energií dává najevo, že to stále jde a není to trapas. Pár věcí mi sice nesedlo, ale je tady zase hodně těch, které budu uctívat a nosit v srdéčku. Carnivore je ten typ desky, co přehráváte do zblbnutí i přes těch pár výhrad, že by šlo něco vynechat nebo pojmout jinak. Je to zábava. Natlakovaná a pořád plná síly. Točím ji týdny a našel jsem si své Body Count zpět.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 20.6.20 8:29odpovědět

Tohle mi mluví z duše.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky