Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Bombs From Heaven - We call the world!!!

Bombs From HeavenWe call the world!!!

Jirka D.1.3.2013
Zdroj: CD-R, 4-panelový digipak (# BRR 004), promo
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Deska celkově nepůsobí špatným dojmem, její přímočará energie se přijímá snadno, ale faktem je, že skladatelská jednotvárnost časem na lesku nepřidává.

Kapela Bombs from Heaven (BfH) patří podle serveru Bandzone k těm, na jejichž budoucnost si lze vsadit. Brněnské bomby se představili na BZ showcase přehlídce začátkem prosince 2012 v Praze a řízením různých okolností, kterým nerozumím, se ke mně dostala zhruba v té době jejich nahrávka „We call the world!!!“.

 

Vzpomínkami jsem se s touto deskou vrátil do dob mého pubertálního mládí, protože podobně střižený punk rock jsem (kromě dalších žánrů) poslouchával někdy té době. Tehdy jsem o Rancid, ke kterým je kapela přirovnávána asi nejvíc, zavadil jen zběžně, nejčastěji jsem sjížděl Bad Religion a občas i další kapely, jejichž jména jsem ale dávno zapomněl. Hudba je to jednoduchá, přímočará, jedna skladba konstruovaná stejně jako ta další, což je v šestnácti největší výhra a za dvanáct let jen úsměvná vzpomínka. Tímhle klíčem lze přistoupit i k dnešní desce a s provoláním o bezúčelnosti takového bytí ji smést ze stolu, ale něco podobného by k muzice BfH nebylo fér.

 

Album je dobře zvládnuté především po instrumentální stránce - rytmika funguje jednoduše, spolehlivě, energicky a především funkčně, což by mělo být pravidlo u jakékoliv punkové kapely. Velmi příjemně jsou poskládány kytarové party (aranžovalo se pro dvě kytary), jejichž nápaditost je místy víc než povedená a jejich dialogy nemají problém utáhnout posluchače na vařené nudli. Do tyglíku dobrých dojmů přidávám i aranžérskou hravost a zapojení dalších nástrojů – Jimmi skladby obohacuje o poetiku foukací harmoniky (jen nevím, proč je uvedena jako „harph“) a absolutně odzbrojujícím dojmem působí banjo v šesté „Let’s go!“ ... kántry jako víno, smekám.

 

Mezi méně povzbudivé dojmy patří především vokální projev, který má v první řadě problém s angličtinou a v druhé sám se sebou. Někde jsem četl, že podobně (ne)zvládnutá angličtina je svým způsobem sexy, asi jako když se africký student snaží mluvit česky stylem „dóbry ten, dvoje pifa, prósim“, osobně mi ale ten český dialekt v anglických zpěvech nešmakuje. Obsah textů je nutné pochytávat za pochodu, v úsporně řešeném, expresivním digipaku uvedeny nejsou, ale vzhledem k jejich jednoduchosti není zas takový problém pochopit, že se hodí k páteční pijatice víc než čajovému rozjímání. To není výtka, přece jen posloucháme punk rock a tam rezervace na jméno Goethe nemá co dělat.

 

Deska celkově nepůsobí špatným dojmem, její přímočará energie se přijímá snadno, ale faktem je, že skladatelská jednotvárnost časem na lesku nepřidává. Stopáž krátce přesahující půl hodinky je naprosto akorát, přesto se mi ke konci poslechu vkrádá na mysl stín pochyb doprovázející některé slabší kusy.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky