Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na metalové encyklopedii se člověk dočte, že projekt Botanist byl do její dobré společnosti přijat svým předchozím albem Photosynthesis z roku 2020, což předpokládám vyvolá radost a skoro až nával něhy a pocitu štěstí z toho, jací lidumilové tam fungují. Každopádně díky tomuto vstřícnému kroku si můžete udělat lehce jasno minimálně v celé, dost komplikované diskografii tohoto zajímavého hudebního tělesa, které funguje už od roku 2009 a svět po celou dobu pilně zásobuje nahrávkami nejrůznějších rozsahů, velikostí a délek. Společné mají jedno – zeleň. Hodně zeleně.

Botanist, to je hlavně Otrebor, vlastním jménem Roberto Martinelli, toho času usídlený v lidové socialistické republice Kalifornie, který je zodpovědný za celý koncept projektu, jeho směřování, filosofii a samozřejmě vlastní hudbu. Přiblížit koncept si troufám pouze zjednodušeně a povrchně, v podstatě tak, jak o sobě sám Otrebor píše na vlastních webovkách – příroda je podstatou a smyslem všeho, má smysl ji chránit, protože my jako lidstvo jsme její součástí, nikoliv jejími pány, a kdo ji nebude chránit, toho zašlápne. Což je v jádru samozřejmě ryzí pravda a nemám problém se pod to podepsat, jen samozřejmě konkrétní projevy této myšlenky mohou být různé, od vlastního záhonku bio mrkve za domem, až po frustrovaná děcka přilepená k silnici. Jestli se Otrebor někam přilepuje a večer tajně mailuje s Grétou, nevím, a vědět to ani nechci.

Důležité pro dnešní den, a nejen ten dnešní je to, že v květnu na Prophecy vyšla jeho nová deska nazvaná VIII. Selenotrope, která je na první pohled oproti těm starším poměrně dlouhá, téměř hodinová. Ve světle znalostí právě desek minulých se nabízí jednoduchá úvaha ohledně možných vedlejších následků takto dlouhého poslechu, protože jednak bývávaly občas chvíle, kdy především zpěv váznul a posluchač trpěl, a jednak už z principu je hudební potrava Botanist nezvyklá a tudíž nesnadná. Ono to vlastně ještě nezaznělo, ale Botanist, to je kromě bicích a baskytary už jen cimbál, který supluje kytaru a u někoho možná navozuje lehký diskomfort někde na cestě mezi hlavou a žaludkem. Navíc Otrebor má rád disharmonii, aspoň malou, lehkou a vlezlou, která se ale poměrně trpělivě zažírá do uší a působí v nich minimálně znepokojivě. Botanist, to je experiment, avantgarda a řádný bizár. A proto ho máme rádi.

Nová deska je pro mě o několika přístupech, z nichž jeden reprezentují (mimo dalších) úvodní dvě skladby. Na první dojem spíše klidnější, ovšem s velkým pnutím pod hladinou, s šeptaným a značně tajuplným hlasem, který jakoby se ozýval kdesi z houští nebo z mlhy. Po pravdě jsem si na tento přístup musel chvíli zvykat, především výše zmíněná disharmonie velmi trpělivě hlodající do mysli může chvíli působit jako jazýček na vahách mezi schopností užít si poslech a touhou jej okamžitě vypnout. Vedle toho nelze neslyšet krásné melodie vpletené do jinak dost trnitého houští, které mnohdy působí až vzletně, nadpozemsky – třeba v úvodu Risen from the Rain.

A tím se vlastně dostávám k další tváři desky, která je postavená na výrazných melodiích a překrásných chorálech, v nichž je vidět obrovský kus cesty, jaký Botanist ušel od prvních pokusů až do této svérázné podoby (nebojím se napsat) chrámové hudby. Jasným příkladem, kterého si při poslechu okamžitě všimnete, je skladba Angel’s Trumpet, ale najdete i další. Celé album je pak o propojování obou principů, kde na jedné straně stojí lehce znervózňující disharmonické pnutí, a na straně druhé se létá do výšin nádherných melodií a tomu přizpůsobených zpěvů (obojí v krásné symbióze v Epidendrum Nocturnum).

Botanist dospěl a dozrál. Nové album lze i při zachování nadšení pro dřevní počátky a velmi neortodoxní celou hudební cestu projektu považovat za jeho umělecký vrchol, který kromě toho všeho je navíc i zcela unikátní už od své podstaty. Takových desek nevychází mnoho a je radost být ve správný čas u toho.