Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Bran - Le carnet noir

BranLe carnet noir

Ruadek11.5.2013
Zdroj: CD (keltskahudba.cz MAM525-2)
Posloucháno na: Ipod + Koss Porta Pro / Genius SW - v 2.1 1250 / Panasonic minisystem SA MP-15
VERDIKT: České pojetí bretaňského folklóru v odzbrojujícím pojetí talentovaných muzikantů. Barevné, odvázané a instrumentálně bravurní. Za takový návrat na scénu hlasitě tleskám, pánové.

Bran (Havran) je velice zvláštní, na Českou republiku zcela unikátní spolek lidí, kteří hrají bretaňskou hudbu. A dovolím si říci, že tuto hudbu hrají tak kvalitně, že je lze zařadit mezi špičky evropského pojetí world music. Kapela, která si prošla trnitou cestu, a v současné době už v ní nezůstal jediný člen z původní sestavy. Kapela, která v minulém roce vydala novou desku Le carnet noir – v nové sestavě, v novém kabátě a se svěží jiskrou v oku.

 

Předem musím říci, že je mi jejich hudba velice blízká. Ono tradiční pojetí folklóru, a to především evropského, mne fascinuje a obdivuji smysl pro nevšední rytmy a melodie. S Bran jsem se setkal poprvé u jejich alba An delienn a nechtěl zprvu uvěřit, že tu vzniká takhle kvalitní folklórní bretaňská hudba. Z díla sálalo nadšení, profesionalita a nejvíce mne dostával příjemně široký nástrojový rejstřík. Po tomto albu kapelu opustil zcela zásadní člen, David Pajot a rozhodovalo se o další existenci Bran. V té době stíhají ještě vydat příjemný živák En concert, který zachycuje tehdejší sestavu i na podiu. Naštěstí to parta nevzdala a pokračovala dále. Současnou sestavu zachycuje aktuální počin Le carnet noir a už dopředu musím prozradit jeden zcela prostý fakt: nejde se od něj odtrhnout.

 

 

Bretaňské folklórní písničky jsou zcela specifická věc. Chlastá se tu ve velkém, vypráví se tu o velké lásce, o námořnících či pradávných postavách. Každý kraj má svůj specifický humor a podání, i proto jsou písně maximálně pestré a v mnoha rytmech. Chvíli se posluchač nechává ukolébat a za chvíli tančí, až mu doutnají sandále. Bran se ale neuchyluje jen k dobovým písním, přidává i své vlastní, autorské. A tak interpretace těch původních melodií s vlastními nápady a aranžemi dávají dohromady desku, která by se dala jedním slovem popsat jako barevná.

 

Bran jsem si užil s aktuální nahrávkou i naživo a musím uznat, že to rozhodně stojí za to. Hraje se jako o život, každá píseň je náležitě představena a je – pro tuto hudbu důležitý prvek – odvyprávěn příběh, který v ní ožívá. Sestava Bran je šestičlenná, na desce se navíc představují tři hosté. Zpívá se bretaňsky, hraje se na poměrně obsáhlý počet dechových, strunných a bicích nástrojů a každá skladba má určitou atmosféru a aranže, jež jsou dílem samotné kapely. Zajímavostí je, že vyjma Vojtěcha Jindry má celá banda konzervatoř a prakticky všichni ještě fungují v minimálně dvou dalších hudebních projektech. Na desce je znát jazzový nádech, kterým jsou skladby provoněné a občas se kapela regulérně odváže a jazzově si „odskočí“. Někteří sami komponují a už vydali vlastní desky, jejich zaměření je ale spojeno s podáním keltské hudby a jejich odstínů. Samotný Jindra je kapelníkem souboru, vede hudební vydavatelství a vydává desky kapel s podobným folklórním zaměřením. Vydal i vlastní sólovku.

 

 

Vřele doporučuji zaposlouchat se do nevšedních tónů tohoto „Havrana“. Barvitá deska, která umí odnést do jiného světa a ponechat vás tam svým snům, které jsou důležitou charakteristikou skupiny. Pro mě rozhodně jedna z nejlepších desek minulého roku.  Pro lepší představu nádherné CD edice jsem recenzi doprovodil vlastními fotkami. Kluci si opravdu vyhráli se vším, včetně vnitřku, který vypadá jako "politý od všech možných hospodských tekutin". Nové logo je vyvedeno nádherně a každá píseň má u sebe svůj příběh.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 9.9.13 12:37odpovědět

Jsou to chlapci talentovaní. Jejich hudba je skutečně úžasná a o to víc jsem vděčný, že vzniká tady u nás.

andrea / 9.9.13 8:28odpovědět

Poprvé jsem vás slyšela v Teplicích tento pátek. Něco tak zvláštního a strhujícího jsem již dlouho neslyšela. Děkuji moc bylo to úžasný

Radek / 11.5.13 10:26odpovědět

...nezbývá, už dávno jsem je vychytal tady v Praze

Sorgh / 11.5.13 9:19odpovědět

Nezbývá Ti, než dojet do Brna. Ve Staré Pekárně hrají celkem často:-)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky