Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Cestu Bratrstva Luny jsem nesledoval od jejich počátků, ale nastoupil jsem do rozjetého vlaku až s výroční sbírkou Decade / Gotická duše 2006 - 2016. Tohle setkání zapříčinilo, že jsem si našel cestu ke starším dílům, pochopil je (nebo se o to alespoň snažil) a začal si užívat počiny nové. Po delší pauze mezi řadovými nahrávkami (mezi Carpe Diem a Clamare vězí neskutečných sedm let) je kapela zpět. Ona pauza samozřejmě nebyla vyplněna prázdnotou, ale zmíněnou sbírkou Decade a společné album s praotcem českého punku a hlavně gotiky, Petrem Štěpánem Luna nad Iglau. Luna nabízela přepracované a přezpívané starší kusy. Když začaly éterem prosakovat informace ohledně připravovaného řadového alba, zasáhl kapelu i fanoušky nečekaný odchod Xpíla. Bratrstvo Luny se otřepalo poměrně rychle, přibrali do týmu nového zpěváka a nakonec i baskytaristu. S novými členy dovedlo novinku, která dostala do vínku název Clamare, do zdárného finiše a příznivcům kapely nezbývalo nic menšího, než se těšit na zbrusu nové skladby.

Při prvním poslechu mi došlo, že angažování nového pěvce nebude největší změnou, kterou lze od nové podoby Bratrstva Luny čekat. Zřejmě největší šok je pro mě úbytek nápadů mistra Darkthepa. Největší podíl stran kompozičních prací má na svědomí instrumentální chameleon Šotek. Ten hraje na kytaru, basu, klávesy, zpívá i recituje. Docela mě překvapila i změna v tématech textů na Clamare. Umělecký supervizor R. X. Thámo se tentokrát pustil do takřka světských témat. Témat, ve kterých se věnuje současným démonům, politice, informačním fake news, digitalizaci, ekologii, ale také básním, českým velikánům… Thámo je básnický kouzelník, a tak i vpravdě materialistická kritika je na Clamare podána poetickým jazykem plným metafor ve zvukomalebném spojení.

Nebudeme se bavit o zvukové stránce, ta je samozřejmě opět parádní. Kapela se spoléhá pouze na sebe a své schopnosti, a ty jsou díky zejména zvukového mistra Kobdzeyho s Šotkem utkané přímo na míru. Vše samozřejmě pod přísným dohledem gurua Tháma. Nebudeme se bavit ani o grafické podobě. Kapela už v minulosti ukázala, že ji na luxusním provedení svých nahrávek nesmírně záleží. Tentokrát bych řekl, že se přiblížila nejblíže mému osobnímu vkusu. Obal i booklet hozený do světlých odstínů s teatrální dívkou příjemně koresponduje s černým logem i názvem alba. Při otevření vnitřku bookletu na vás bafnou fotografie kapely, přírodních i městských motivů. Jsou zde texty i jejich rozbor. Nafocené slečně to rovněž moc sluší.

Rozkecal jsem se o všem možném, jen ne o muzice samotné. Staré fanoušky bude bezesporu šokovat přímočarost a do hard rocku hozená stavba skladeb. Ale i přes ostré hrany a rockovou písničkovost, ze kterých se vytratilo art rockové mlžení a nejasné hranice, jsou melodické linie vymyšleny tak, aby se omotávaly kolem myslí nebohých posluchačů a vytvářely v nich závislost třeba i na obyčejných bigbítových odrhovačkách. Rád bych se konečně dokopal k názoru na nového pěvce, slyšícího na jméno Bruzs D. Xpílovým příznivcem jsem nebyl natolik, abych měl problém s přijetím jeho následovníka. Bruzs se svým hlasovým rejstříkem pohybuje v podstatně odlišných polohách. Jeho hlas je hlubší, více deklamuje. Občas se pouští do rašple, kterou bych hledal spíše v rockovém bandu než gotickém. Co se týče intonace, není mu nic moc vytknout, ale ani přehnaně chválit. Vadí mi jeho nevyrovnanost. Místy je jeho projev parádní, umí vymyslet zajímavou linku, aby ji po chvíli zazdil tuctovým nápadem. Johan ve Fobii správně upozornil na jeho zbytečné změkčování slabik, které se neposlouchá zrovna příjemně.

Kdybych měl upozornit na vrcholy i slabiny Clamare, začal bych závěrečnou skladbou Pochod stromů. Ta je pro mě absolutní vrchol nahrávky. Když mám málo času, pustím si jen ji. Dobrý je otvírák Král humbuku, ale tam mi vadí ono změkčování slabik. Silná je Sám proti zkáze, titulní Clamare a úžasný Rebel K. H. B. Nejslabší skladbou je pro mě Digitální démon, která mě umělecky zcela míjí, ale proti vkusu…

Suma sumárum jsem z Clamare nadšený. K poslechu se opakovaně vracím, užívám si silnou atmosféru, dobré texty a přes menší výhrady i zajímavé zpěvy. „Bigbítové“ Bratrstvo Luny mi na novince Clamare sedí víc než kdy dřív. Když se zapomene a pustí se do poezie, hlubin duše, užívám si víc. V Pochodu stromů cítím odkaz na dílo Václava Cílka, k němuž se ostatně sami vyznávají, a zazní z něj motto Clamare - jen jediná koruna je hodna absolutní úcty, koruna stromů…