Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

K napsání recenze na poslední desku Bratrstva Luny jsem se nemohl nějak dostat, i když jsem si ji pořídil v podstatě hned v době, kdy vyšla a od té chvíle ji sem tam proháním svým přehrávačem. Vymlouvat se na nedostatek času nebudu, spíš mi stále chyběl ten správný pohled a jasný názor na to, co autorská dvojice R.X. Thámo a  Darkthep vepsala do not a textů, ale když o tom tak přemýšlím, čekat na Godota bych mohl ještě dlouho; není to jednoduchá deska. Celkem paradoxně mi impulz k napsání několika vět dal jeden článek nejmenovaného českého publicisty, který shrnoval závěry z takové podivné schůzky a který se dost nemilosrdně vyjadřoval k aktuálním rockové scéně a jejím interpretům. Nevím, v jaké fázi (dle zmíněného článku) se nachází R.X. Thámo, jestli už má za sebou „balení dívek a žen, aby jim v koutech ukázal, zač je toho loket“, nebo jestli už postoupil do druhého stupně, kdy pochopil, že „dělá rock’n’roll“ a že je k tomu potřeba „osobnost s vizí“, ale osobně bych se přikláněl už k pokročilejšímu vývoji.

Jestli se mi na dvojici Bratrstva Luny něco obzvláště líbí, jsou to její vize, nápady, elán a energie, se kterou se pustili do svého hudebního konání, což dohromady dává výsledek, který dokáže oslovit fanoušky napříč hudebními směry a já sám jsem toho čistým důkazem, protože kromě občasné seance s deskami XIII. Století mi gothický rock nic moc neříká a stejně tak by mě nikdy nenapadlo vzít si dlouhý černý plášť, na hlavu si nasadit klobouk a rty nalíčit černou rtěnkou. Přesto si hudbu BL pustím s radostí a vždy s pocitem, že se mi dostane něčeho víc než jen několika písniček o nenaplněné lásce a trablech rodinného soužití. K vytvoření těchto skladeb totiž nebyl potřeba jen patřičný hudební kumšt, dobré nápady  a řada skvělých hostů od hudebníků, po grafiky a spisovatele, ale především velká porce inteligence, znalostí a hlavně lidského cítění. Dřív se tomu říkalo humanismus. Všechno tohle má ovšem jeden problém – stejně jak obtížně se čte Gotethe, tak komplikovaně se prokousává i do písní BL, z čehož je jasné, že příznivci sluchátka vedoucího z mobilu při ranní cestě do práce či do školy budou mít svou pozici značně ztíženou. Vždycky mě udivují lidé, kteří dokáží zároveň poslouchat, číst u to časopis a ještě vyťukávat smsku, cítím se dočista méněcenně...

La loba ante portas je název druhého alba a vlastně bych měl říci dvojalba, disky jsou tu obsaženy dva. Vyhnu se rozboru samotného názvu, vezte jen, že první část je v podstatě „vlčí žena“ a druhou část si s Hanibalem spojí asi každý. Přednější a důležitější je z pohledu sběratele a fanouška hudebních nosičů provedení, dnes bychom řekli, digibooku, které je na české poměry (odpusťte mi ten výraz) ojedinělé a o to vzácnější. Z vrozené lenosti se mi nechce počítat stránky v bookletu, ale je jich opravdu hodně a shodně s předchozím albem Goethit se jedná o Deatherovu grafickou práci (mimochodem obsahují texty ve třech jazycích). Našel bych tu možná drobné detaily, které usvědčují autory z probdělých nocí a hromady starostí, ale vybírat vši dneska nebudeme.

Děvět skladeb na prvním disku, dvě na druhém – čím začít? Snad poznámkou, že kdo se pustí do poslechu, nebude to mít lehké a objevovat krásy alba bude chtít opravdu čas a řadu poslechů. Možná si říkáte, že podobných poznámek, svědčících částečně o alibismu autora recenze a částečně o tom, že se mu deska nelíbí, jste četli už hodně, ale málokdy má tato douška takový význam jako v případě la loby. Proto možná bude schůdnější cesta začít těmi přístupnějšími skladbami, mezi které lze zařadit Když lekníny tiše se zhoupnou (krásná píseň, dramaticky zaranžovaná, v podstatě napínavá a neustále se vyvíjející) nebo Bílé Karpaty, kterou mám obzvláště rád. No a samozřejmě nelze opomenout ani ďábelské znamení Signum diabolicum, které se na nachází na druhém disku a které lze bez debat označit jako hit číslo jedna na albu – pokud máte problém s přijetím Bratrstva Luny a máte rádi hity, začněte tam. Časem pro vás nebude těžké podlehnout i ostatním písním, které bych tu mohl jmenovat jednu po druhé, od začátku alba do jeho konce (snad s výjimkou titulní, tu stále nemůžu přijmout za svou). Za všechny snad zmíním jednu, ke které byl rovněž vytvořen klip - Továrny na smrt, Auschvitz – Birkenau – a která snad dostatečně dokumentuje smýšlení jejich tvůrců a odkaz, který se nám svou tvorbou snaží předat. Jde snad o nejpomalejší skladbu na nahrávce, s občasně kostrbatě zakomponovaným textem do hudby (asi byste našli víc takových míst, ale jen bych parafrázoval známý příběh o češtině, kůži a jakémsi trhu), ovšem s nádherně vyvedeným refrénem a závěrečným kytarovým partem, za který by se nemusel stydět ani David Gilmour.

No a jsme na konci. Je na každém z vás, jestli si tuhle desku poslechnete či nikoliv a stejně tak je na vašem rozhodnutí, jestli si hudbu R.X. Tháma a Darkthepa připustíte k tělu. Z mé strany máte vřelé doporučení.