Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Burzum - Umskiptar

BurzumUmskiptar

Jirka D.6.6.2012
Zdroj: mp3 (192 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Varg je samorost a stejně taková je i jeho hudba. Bez ohledu na aktuální scénu, trendy a módu si žije svým vlastním životem a ať už si budete o novém albu Umskiptar myslet cokoliv, určitě jej mezi ostatními poznáte.

Bylo by určitě zajímavé vědět, co si myslí Varg zcela upřímně o hudbě, kterou vydává ve svém post vězeňském období a o fanoušcích, kteří tu hudbu přijímají jako dílo Burzum. Jestli je o svém konání hluboce přesvědčen a nebo je mu v podstatě jedno, co nahraje a jakým způsobem, protože o jistě nemalém houfu věrných ví a stejně tak ví, že tento houf si novou nahrávku pořídí, ať už na ní bude cokoliv. A rovněž tak se o ní bude psát a debatovat a vzniknou tradiční dva tábory znesvářených stran, z nichž každý bude přesvědčen o pevnosti svých postojů a síle argumentů. Ono je vlastně zbytečné a mylné používat budoucího času, všechno toto už se nějaký čas děje a je to ... vlastně přirozené.

 

Vargova osobnost není jen tak ledajaká a ať už patříte do kteréhokoliv z oněch dvou táborů, pravděpodobně si o tomto člověku „něco myslíte“. Ať už z doslechu, z drbů, článků o black metalové mafii, které i nadále plní časopisy a internet, a nebo z jeho vlastních, aktuálních úvah, kterými se snaží pohlédnout na dnešní Evropu z trochu jiné perspektivy a v nichž se to jen hemží slovy „židé“ nebo „spiknutí“. Úvahy nad směřováním liberální (jiným slovem zbabělé?) Evropy nejsou vlastní jenom jemu a když tak čtu články na podobná témata i od jiných autorů, mají především společné vyústění – tedy konec této „západní“ společnosti, která sama pod sebou řeže větev existence – ale v příčinách už se mírně rozcházejí. Varg se proto pouští i do nyní nejznámějšího evropského vrahouna Breivika, jehož jméno, stejně jako Vargovo, proslavilo Norsko za hranicemi určitě víc, než rybaření ve fjordech a do celé věci vnáší trochu jiný pohled, než jaký nás nutí si vytvářet oficiální média řízená státním aparátem.

 

Tento dlouhý úvod, který snad někoho odradil a donutil si pouze přečíst výsledný verdikt, měl za účel jedno – vysvětlit, že na Varga a jeho tvorbu nelze pohlížet pouze v kontextu měřítek hudebních, ale je nutné a nezbytné svůj pohled poněkud rozšířit. Pokud bychom se upnuli pouze na hudební stránku věci, novou deskou Umskiptar bychom mnoho času neztratili a konstatováním „Fallen bylo lepší, Filosofem nejlepší a novinka je hodinu trvající nuda“ bychom rozmotali gordický uzel v několika málo slovech. Nač psát víc? Recenze hotova, doplníme pár nějakých postřehů typu: rozmělněné Fallen, ze kterého byly přebrány valčíkové balady s nezajímavou hrou bicích, téměř neslyšitelnou baskytarou, kytary se ponechaly, lehce přidušený zpěv částečně zůstal a částečně se nahradil (místy doplnil) v podstatě recitací, či odříkáváním čehosi a častým opakováním užitých motivů se to natáhlo na 66 minut. Na duhou misku vah bychom přidali pár drobných pozitiv jako Vargovo umění vytvořit z ničeho něco, co i nadále má svou atmosféru, schopnost dát dohromady poměrně slušné melodie s minimem výrazových prostředků a všechno to zabalit do takové manipulativní aury, která nikoho nenechá v klidu a jedno-li, jestli ten neklid bude představován euforickým vzrušením, anebo záchvatem vzteku. Ona ta deska asi bude budit podobné reakce – pokud se vám podaří se zaposlouchat, bude unášeni fantaskní vlnou kamsi do dálek, a pokud budete potřebovat hudbu rychlejší a údernější, Umskiptar vás unudí a naštve. Tuhle desku nelze za nic uchopit, nelze najít výraznější motiv, výraznější skladbu nebo prostě cokoliv, co by vyčnívalo z jakési ploché roviny autorova sdělení, které se lehce vlní kolem nezajímavé letargie monotónního zážitku.

 

Umskiptar pokračuje tam, kde Fallen skončilo a Belus začalo a i když mě právě Fallen bavilo (a baví dodnes) poměrně hodně, novinka kolem mě prolétá bez odezvy. Je mi srdečně jedno, že už to není ten black metal z 90. let a že Burzum je úplně jinde, než by si ho někdo přál mít. Podobné úvahy jsou dle mého úplně mimo, nelze hrát to samé, doba je jiná, fanoušci se mění a hlavně se mění i sám autor, jehož stigma mnohým (jak je vidět marně) předurčuje i to, co a jak by měl tvořit. Jenže Varg Vickernes si jde svou cestou (jaké překvapení, že?) a ať už je tento krok promyšlený a spočítaný, či naprosto spontánní a upřímný, pozornosti jeho přívrženců i odpůrců určitě neujde. Ať už máte rádi Burzum a nebo jste-li v jejich hudbě úplní zelenáči, novinku zkuste poslechnout a posuďte sami. Osobně pár zajímavých momentů nacházím, ale jako celek mě album nudí a jak říkají rybáři – nebere.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky