Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

S Caïna je trochu kříž v tom, že si dělají co uznají za vhodné a nedá se moc očekávat, čeho budeme u nové nahrávky svědky. Předchozí alba Setter of Unseen Snares a Christ Clad in White Phosphorus nabízela rozlišné pohledy na black metal, ale pořád to byl hlavní artikl. Až na něj se pak nabalovalo potřebné prostředí, do kterého jej zasadit. To novinka black metal znovu zatratila. V záplavě experimentů. Je utopený, polomrtvý, dostihli jej vnitřní démoni, zvolil jediné výchozí řešení - sebevraždu.

Poslech nového alba Caïna se rovná nepřekvapivé, ovšem dobře podané dekonstrukci černého kovu, či extrémního metalu obecně. Bylo by laciné si nalhávat, že je to jen prázdný výkřik do tmy experimentů. Kdepak. Desce možná schází punc geniality, ale syrové parametry hry kočky s myší určitě splňuje. Najazzlý terén vložený do pár chvilek alba působí křehce a oduševněle. Celkovou sterilitu alba ale nezachraňuje, a tady už vidím problém. Toporná snaha o exkluzivitu pořád vede, bohužel. Gentle Illness je zvuková i kompoziční nesouhra, kterou lze snadno předvídat. Rozkročená pomatenost, zdánlivě nesouvislá, ale přitom stále při smyslech a vlastně docela normální. Zkrátka nic nevídaného, nebo nad rámec chápání. To vůbec ne.

Novinka je ze všeho nejvíc roztěkanou směsí elektroniky (tu víc noisující, tam zase industriální), jazzových rytmů a nezemské reality black metalu. Tu drží v moci jiní tvorové než my, stejně jako vážnější poruchu mysli. Již není pod naší kontrolou, ale jejich... Buďme však realisté. Nakonec by jedinec stejně měl dojít k závěru, že vše je jenom pomíjivé a nad vše se povznést. S lehkostí básníka a malíře nálad. Měl by to umět zlomit. Pokud toho ale není schopen, má problém a lékařská péče je nutností. Pokud o ni stojí...

Já vyšilovat nebudu, byť se materiál mnohdy chová a svádí, že bych měl. Gentle Illness je však Gentle Illness. Mělo by se jednat o lehké onemocnění. Duševní, samozřejmě. A této diagnóze podléhá také obsah alba. Gentle Illness produkuje experimentální a mentální rozklad, ale pořád to je v důsledku jen zajímavost pro pár otrlejších, než přehlídka skladatelských žní. Co vadí, je přílišná umělost, nedůvěra ve vše živé. Jistě, poloha alba je studená a prošpikovaná ruchy, přesto se nemohu zbavit pocitu přehnané vybledlosti a plastické netvárnosti. I tak nevábné prostředí přece může dýchat...