Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Caladan Brood - Echoes of Battle

Caladan BroodEchoes of Battle

Victimer21.9.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Máte rádi epické cestování po horách i úbočích se skřítky za zadkem jako v případě Summoning? Dnes to půjde i bez skřítků, na řadě jsou lovci kostí CALADAN BROOD.

Milé děti, milí pohádkáři, drazí fanstasté. Neuběhlo ještě tolik vody v našem epickém korýtku a už tu máme další příběhy z kraje Summoning. Jaká to z ničeho nic plodnost v Tolkienem zahalených Alpách! Hm, tento úvod by mohl docela věrný, ale pravda je ve skutečnosti jinde. Nikoli rakouské scenérie, které je potřeba zdolávat s patřičnou hrdostí a honosným erbem v srdci i plechu, nikoli herr Protector a jeho věrný kumpán Silenius a dokonce ani na toho Tolkiena nedojde. CALADAN BROOD je prozatím neznámá formace pocházející z dalekého Salt Lake City. I zde si povídáme v rámci dvouhlavého projektu, který se našel v dlouhých black metalových ságách, kde hraje prim velkolepá atmosféra dob minulých. Ta s sebou nese jak podmanivé melodie, tak nepříliš zdatně naprogramované bicí (až na fakt směšné přechody vůbec nevadí), a zapomenout nesmíme ani na výrazné chorály. Tématicky se kombo opírá o Malazskou knihu padlých, což mne ve finále zas tolik nezajímá, o to víc možná zanícenější čtenáře a hlavně kapelu samotnou. Názvy jednotlivých děl ovšem mluví za vše (např. Vichr smrti, Chromý bůh nebo Lovci kostí...).

 

Připodobnění k Summoning je jistě tím nejlogičtějším krokem, i když o totální kopii s identickým uchopením meče se nejedná. Krajem sice proudí podobně laděné melodie, klávesové postupy, ale není tomu tak pořád a je třeba si říci, že CALADAN BROOD mají vlastní bitevní plán. Jen je jasné, odkud brali inspiraci a rozdílnosti je třeba vnímat hodně soustředěný. Dopad a celkový dojem je ale stejný. Zvukově poměrně zakalená nahrávka (opět nemám problém) buduje svou čest na monumentálních a přitom velmi jednoduchých melodiích, kterým pokud neumíte podlehnout, nemusíte do jejich země vůbec vstupovat. Tahle země CALADAN BROOD je plná brodů, jimiž teče voda zbarvená do ruda, neboť ozvěny bitev jsou příliš blízko na to, aby se nevědělo, jaké výsadní právo je zemřít pro své přesvědčení. Krajem duje silný podzimní vítr, jehož chlad a svěžest dává zapomenout na rány z boje a bolest těla. Jde jen o to znovu si umět evokovat naturální stav mysli, vykašlat se na nějaký hudební progres a nechat se nést na vlnách epiky a atmosféry středních temp čertovského kopyta.

 

http://userserve-ak.last.fm/serve/500/90407533/Caladan+Brood+Shield+Anvil.png

 

Patřím k těm, kteří se letos po dlouhé době vrátili k poslechu Summoning, protože jejich novinka zkrátka má co říci a album CALADAN BROOD beru jako bonus. Kvalitativně si alba nemají co vytknout, obě jsou ve svém oboru v těch nejvyšších patrech a osoby zabrané do tohoto způsobu boje budou ve společnosti obou děl fascinováni. My, co jsme přišli po dlouhém putování skrz jiná území a jen občas pomůžeme pozvednout meč, číši a ostrým zrakem projet po krajině, jsme poněkud klidnější v závěrech, ale nosíme s sebou uznání. A "Echoes Of Battle" si je určitě zaslouží. A až mi bude smutno, vezmu koně, sjedu do údolí, nasadím paruku (vítr ve vlasech je velmi nutný) a budu připraven bojovat za vaše životy a milovat vaše sestry. Do boje tedy!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky