Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Cales - Return from the Other Side

CalesReturn from the Other Side

Victimer11.10.2012
Zdroj: CD
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Vedle Heiden a Táboru radosti další "top" posledních měsíců naší malé země, kde se nemá nikdo rath. Krasově metalová divoká hypnóza.

Ješte než se pustím do hlubších úvah, je potřeba si přiznat, že Echoes zine přichází s recenzí zatím posledního opusu brněnského mága Blackhoshe tak trochu s křížkem po funuse. Od vydání alba uběhl málem rok a i když se dodnes o nahrávce diskutuje a bývá poměrně často zmiňována jako jedna z nejlepších za uplynulý rok, v květnu roku dalšího už příliš nedoženeme. CALES se ovšem v našich končinách těší velkému respektu, každé další album je bedlivě sledováno, takže není možné "Return from the Other Side" jen tak opomenout. Nuže, pojďme pomalu ale jistě k tomu podstatnému.

 

Když říkám pomalu, myslím opravdu zvolna. Na srdci bych měl ještě jednu věc, kterou si neodpustím. Týká se atmosféry, kterou na mě každý poslech CALES vrhá. Je to jednoduché. Už od dob debutu "Bonds Of Togetherness" jsem vystaven zvláštnímu pocitu nebo rovnou přenesení se do zalesněné skalnaté krajiny Moravského krasu. Nejde jen o nabrání neurčitých přírodních vjemů a prostor, ale naopak tahle zkušenost je zcela konkrétní. Trvá to prakticky pořád, i když dnes už možná méně jak v minulosti. Možná už to beru jako samozřejmost, člověk je tak navyklý, že mu to ani nepřijde. Důvod? Dle mého opět jednoduše vysvětlitelný. Dozajista je jím Blackieho netypický kytarový rukopis, ve kterém je ukryta zvláštní atmosféra starých časů, které mi právě nejlépe zapadají do krasových útvarů rozsetých po okolí Brna. Nejspíš v tom všem hraje úlohu i autorova záliba v tom samém kraji, ale já to tam prostě slyším a netřeba nad tím dlouze uvažovat. Je to tam, má to svá opodstatnění, trvá to roky a na naší scéně jsem se už s nikým tak vyloženě nelokalizoval :). Konec krasové recitace.

 

Čas plyne, plynou i alba CALES, nyní se nacházíme u čísla šest a podmanivou krásu "The Pass in Time" už dávno zapadal prach, Momentální poloha projektu je ta nejdivočejší, s odkazem na dávné tradice a ctění tehdejšího světa. Takoví byli CALES i v minulosti, ale od alba "KRF" je hudební dikce mistra Blackoshe odhalená na kost, vítězí syrovost, přírodní brutalita a dejme tomu zvířecí nadšení. To, co bylo pohanské sbírání starých odkazů tenkrát, je dnes bujarou oslavou s maximálním oddání se divokosti. Bez přetvářky. Oproti minulé desce vidím "Return" jako jejího košatějšího a barevnějšího následovníka. Blackieho vokální projev je zkrátka svojský, netřeba v něm hledat něco, co tam stejně není. Přes jasnou intonační okleštěnost funguje na zcela jiné bázi. Tou je zapadnutí do daného děje, kdy skladbám nevelí, ale klouže spolu s nimi od prosvětlených lesních mýtin až do hlubokých propastí. Sice to někdy zaskřípe, ale celkově je tohle přesně ta poloha, která k momentálním CALES pasuje a navíc odpadá problém se sháněním hostujícího hrdla. Hudebně je "Return" albem bohatým na neustále proměny a mnohá překvapení. Od pohanského thrashingu, přes atmosférické věci, až k akustickým vybrnkáváním a spočinutí ve vlhké trávě. Blackie hodně dbal na přirozenou ostrost a drsnost starých časů, deska zní pří vší výpravnosti stále přesvědčivě barbarsky a původně. Pěkných je i konečných, nic nekomplikujících čtyřicet minut celkové stopáže, ale stejně si rýpnu, že jeden song navíc bych uvítal.

 

cales

 

CALESclan je nadále ztvláštním kmenem sjednoceným na našem malém území. Promlouvá mnoha jazyky, často se člověk musí soustředit, když mu chce porozumět. V posledních letech se ale jeho divoká gesta stávají jasnějšími, jakoby si našel své oblíbené údolí a svá skromná obydlí přesouval jen nepatrně. Blackie je sám svým pánem, pánem tohoto klanu a myslím, že mu rozumím. Je v něm naprostá svoboda, je schopen si dělat co se mu zamane, nezávisle na ostatním paganismu. Přes všechna ale, které samozřejmě vznikají i v souvislosti s "Return from the Other Side", je stále primární jedna věc, a tou je vlastní kreativita a schopnosti. A ona "ale" nevidím jako negativa. A hledá je vůbec někdo? Přílišný otisk kultu Bathory? Možná. Je evidentní odkud Blackhosh načerpal své umění a cit pro atmosféru, ale negativem bych to nenazval. V jistých momentech jsem od alba očekával ještě odvážnější, proměnlivější přístup a docela bych postrádal ty skočnější motivy na úkor větší hloubky, ale jsou to prakticky jen zanedbatelná místa v širém kraji. Tedy nic zásadního. Zásadní je jiná věc - CALES je silný druh. Ten přežije ještě mnoho krutých zim. Tomu věřte.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Pohrebný Peugeot / 1.11.12 23:07odpovědět

Ja viem o umení guľové, ale viem čo sa mi páči :) Existovalo video, kde Blackie nahrával gitary do KRF neviem či je prístupné ešte to bola šleha. A na Return opäť skvelé gitarové postupy. Vždy ma to prenesie skoro do úplnej dokonalosti

Radek Martínek / 19.10.12 11:22odpovědět

Pro mne první deska, která šla zcela mimo mne. Nesladili jsme se ani na desátý pokus.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky