Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
California Breed - California Breed

California BreedCalifornia Breed

Michal Z22.11.2014
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Jasná volba pro ty, kteří odmítají stárnout se svými rockovými dinosaury a potřebují od hudby neustálý přísun emocí a energie. Hughes opakovaně rezolutně popírá datum zrodu ve svých dokladech. Masitá deska a řekl bych nejšťavnatější hard rockový počin roku. Král Black Country Communion je mrtev, nechť žije císař California Breed a je mu dovoleno vládnout déle než jeho předchůdci.

Black Country Communion (dále jen BCC) jsou již zavátou historií, stejně tak vzpomínky na výtečného Bonamassu, který začal dávat váhu na jiná ramena své sólové kariéry, a pokračování s jeho účastí se neslučovalo s dalším fungováním hvězdného souboru. Hughes s loajálně vzorným parťákem Bonhamem přibrali mladou krev ke kytaře a rozhodli se debutovat pod novou značkou California Breed. Zároveň v tichosti zapomínáme i na klávesový příspěvek Dereka Sheriniana. Máme zde tedy trojici k vysoké karetní hře. Kam se Hughesovci vydali ve svém novém putování? Vezmu-li to v kontextu s prvním albem BCC, jsou na tom velmi podobně, ale aktuálně jsou více než kdy předtím hození do Led Zeppelin. Odchodem Bonamassy ubylo bluesového feelingu, řítícímu se vlaku bylo vyměněno kolesové soustrojí a byla mu dovolena vyšší rychlost a razantnější průjezd.

 

Vzpomeňme na nejednu velkou rockovou formaci, kde se s věkem dostavuje ústup do klidnějších vod, vezměme však v patrnost i mnoho čtyřicátníků, kteří vstoupili do hudby přes smrtící záhyby a dnes art rockově preludují a tvoří hudbu, kterou si užívali jejich otcové. Chce se mi brečet při jejich poslechu v kontextu toho, jak šedesátník Hughes na to jde pěkně zhurta až na dřeň. Na první poslech se nemusí přemýšlet, ale na druhý je cítit, že to není bezduchá rocková rubanice, byť vychází přímočaře od srdce a z hudebního přesvědčení autorova. Glen není ochoten brát na sebe ohledy a dává si zabrat. Entuziasmus a nasazení z eponymní nahrávky doslova kypí, přetékají přes všechny myslitelné okraje a posluchač může jen brát a čerpat energii bez obav z jejího přiškrcení ventilem.

 

Většina skladeb sází na neurvalý razantní přístup. Co skladba, to většinou šleha sukovitým prknem. Silné hard rockové pnutí snoubené s lehounkým bluesovým dotykem naznačují vysoký standard celé nahrávky. Hromovláda Bonhamova tasí v jedné skladbě rejstříky, co většině vystačí na celou rockovou desku. Variabilita temp a dynamiky nepramení z každého. Watt není virtuóz jako Bonamassa, což jen vítám. Hraje pro celek a skladby tak získávají na vnitřní síle a sevřenosti, více než bylo zvykem u BCC. Watt vyznává i modernější říznější ladění což umocňuje onu tvrdost propašovanou do profláklého hard rocku a zanechává čerstvý vánek, i když nakládá sedmdesátkových nálad po tragačích. Watt má dar významně, ale nenápadně čarovat na pozadí a vytvářet podstavu pro exhibujícího Hughese, jemuž stáří dává křídla.

 

Celým debutovým dílem rezonují pradávní Led Zeppelin. California Breed nastavují přívětivou tvář, na které květnatí klasické motivy, vše se prolíná a vrství a rozličně mění do všech poloh, které u těchto dinosaurů dodnes obdivují nespočitatelní uctívači. Přesto dojem z retra při poslechu nehrozí. California Breed umějí i v základním osazení zkomponovat a nahrát kvalitní rockovou písničku s triviálními melodiemi a přímým tahem kupředu a kupodivu se u poslechu necítím blbě. Kdo jiný než Hughes by měl vědět, že enormní setrvalý tlak není vhodný pro koncept jakékoliv sbírky písní a kdo jiný by nám měl říct svůj názor na balady. Ano i Hughes s energií nebožky Fukušimy ve své schránce se dokáže zastavit, pohoupat nás a dovolit nám lehce se zasnít. Ale aby ze sebe nesypal vypjaté emoce a hluboký odkaz, to po něm není možné chtít ani při citlivějších skladbách.

 

Baladické vnuknutí je na albu minoritní a plynoucí produkce nás nenechá na energetickém suchu. Nesmlouvavá rytmika Bonham - Hughes hrne nepotřebné pryč samozřejmou hutností, odkrývá cestu pro hladké průlety hudební historií a dovoluje přivézt posluchači přímo pod okna mobilní odpalovací stanici pro ohňostroje feelingu a jasnozřivé hudební bouře. Nejednou se na albu i zjednodušuje a zklidňuje, ale je to právě Hughes, který si neumí dát pohov a stále ze sebe doluje výkony s intenzitou sportovce v nejlepších výkonnostních letech. Hughes neumí zůstat v klidu a pevně věřím v albové pokračování California Breed do roka a do dne. Bombastické dílo.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

David / 23.11.14 10:22odpovědět

Vynikající záležitost, naprostá pecka:-)

Jirka D. / 22.11.14 11:16odpovědět

Hughes je neuvěřitelný důchodce, jeho fortel bych chtěl jednou mít. Další deska a zase dobře...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky