Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Candlemass - Death Magic Doom

CandlemassDeath Magic Doom

Michal Z20.8.2009
Zdroj: MP3 (320kbps)
Posloucháno na: Sony CDP-315; Sennheiser HD 202
VERDIKT: Kováři se pevně drží svého kopyta. Kdo očekává po starých psech psaní nových kapitol stylu, musí hledat jinde. Tady prýští stylová ryzost, která se prozkoumala v předchozím století. Škoda, že hudba si z tohoto století nepřináší i zvuk.

Sestava Candlemass je po letech pevná a je na čem stavěti. Novinka „Death Magic Doom“ navazuje přesně tam, kde končila předchozí doom knihovna „King Of The Grey Islands“ z roku 2007. Za mikrofonem se podruhé objevuje jedna z pěveckých perel stylu Robert Lowe, stále z amerických Solitude Aeturnus (docela mi schází jejich bytí – nebytí…letos vydali pouze živák). Robert mírně ustupuje z horních pater svého rejstříku, ale stárneme každý, přesto se snaží se svým hlasem pracovat a dostává se nám náramné palety barev a výrazových odstínů.

 

Pojďme k podstatnému - úvod alba sestřelí každého klimbavého doomaře z křesla. „If I Ever Die“ má neskutečný drajv, představuje to nejrychlejší, co lze ještě s přivřením oka považovat za doom se sakra heavy feelingem. Neskutečné emoce, hlubokotažné riffy, excelující dmýchání atmosféry, strhující sólo. Úvod slibující záživnou jízdu. Zvony duní – „Hammer of Doom“ – Black Sabbath povstali. Zpět na hřbitov, zpytovat černé chmury a hledat temné stíny za všemi rohy uliček. Dokonalá, máchaná v hloubce, za použití klasických propriet a dávných klišé, Lowe hřmí, šeptá, temně recituje, místy vyvádí výše nad břečťanem obrostlou hřbitovní zeď. Naprosto jednoduché, ale dokonalé, čerstvé. Klasicky střižený doom, ale vystavěný náramně. Tady se taví klasické černé řemeslo.

 

Druhým albem v řadě mě Candlemass nesmlouvavě uchopují a nehodlají vyvrhnout. Na vše máte dostatek času. Vtonout a nechat se houpat tempem, které rezonuje s hřbitovním šoupáním stařeckých údů o věky vyhlazené balvany. Zvonivá, ale překrásně vystavená temnota, u které se autoři nemusí tvářit jako totální zdeptanci. Občas album vkračuje epičtěji, hřbitov je v útlumu, ale stále jeho pach znepokojuje. Není divu, další démonické vozby, třísněné párplovskými hammondy, vykonávají své hloubkové dílo.

 

Candlemass neztrácejí skladatelskou vyzrálost a schopnost komponovat rozvláčné, rozměrné songy. Lehké dřímoty se vkrádají, ale v zárodcích jsou vyhnány. Řetězy vás bičují po celém těle a srážejí hlouběji do temnoty a prázdnoty zapomnění. Mohutná kompozice ničemu neuhne a vše drtí temným tempem, to co nepodlehne tlakové vlně, podřeže kytarové dvojspřežení a zbytky odvane Robertův vokál.

 

Stále se nemohu rozhodnout, zda je novinkové CD lepší, než předchůdce z roku 2007. Přes vysokou poslouchatelnost narážím opětovně na strop technického vykastrování zvuku alba. To přináší nevýrazné bicí, zde je na čem zapracovat. Pekelně nazvučené monstrózní bicí by celku pomohly. Některé okamžiky evokují chabé plácání do něčeho neidentifikovatelného.

 

Nakonec vyřknu jedno přání – ať obě svíce, Candlemass i Solitude Aeturnus, plápolají vitálně a současně jako hřbitovní svíce ve všech koutech krchova.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Michal Z / 27.5.14 5:29

Chrome Division mají u mě problém, vím, co chtějí zahrát už několik taktů dopředu, ale to je ve stylu který produkují běžná věc. To co chtějí říct, jiní už řekli už dávno a kvalifikovaněji především za oceánem. Pokoušejí se o podobnou tvorbu jako třeba současní Adrenaline Mob, ale s barvitostí a rozmanitostí jsou na tom lépe zde recenzovaní Chrome Division. Na druhou stranu jim z hudby netryská energie tak samozřejmě a skladby mě nedokáží svým pro mě utlumeným drajvem rozpohybovat nad rámec normálu. Víc šťávy a ještě více se uvolnit, pak budou, Chrome Division směřovat k jádru hraného stylu. Chápu, že do toho chtějí vložit určité emoce a groove, ale tentokrát z toho necítím ani chuť ze hry. Odkroutit si šichtu a jít si dál po svém. Jižanství potažmo motorkářskou kapelu neslyším, spíše si potřebují ulevit od klád, které musejí tahat v domovských souborech. Světlé momentky se mi s Chrome Division ustalují, když se stoner rockuje v pomalejších zatěžkaných skladbách, které nemají jen povrchní cíle. Při poslechu celku putuji známou cestou, kde znám téměř všechny kameny u krajnice nazpaměť i z odvrácené strany. Další z dobrých desek, které z patrnosti brzy navždy vypadnou a ani si toho nevšimnu.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky