Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jak nemám rád reuniony pro jejich většinovou zbytečnost, návrat (už kolikátý?) Candlemass vítám všemi deseti. Po dlouhých sedmi letech se (ale že to uteklo…) ze záhrobí ozvali s další řadovkou matadoři epického doomu, aby ukázali světu, že stále nepatří do starého železa. A koho to neslyšíme za mikrofonem? Samotného Johana Längquista! Nevím, kde byl celých třicet let, ale jeho hlas je stále tak silný jako v dobách Epicus Doomicus Metallicus. Tento pán naprosto odmítá zestárnout, zpívá jako bůh i ďábel a tím posouvá The Door to Doom o dobrou třídu výš.

Rukopis Candlemass je za ty dlouhé roky jasně daný. Ač se může zdát, že je svázaný úzkými mantinely ortodoxního stylu i přístupu, myslím, že tomu tak není. Pánové jsou upřímně věrni svému stylu, u něhož nemůže být pochyb, že se jedná o ryzí DOOM. Jsou epicky výpravní, zároveň neustále draví a plni razance. Důrazné kompozice zdobí hitové melodie a chytlavé pěvecké linky. Candlemass jsou pevní ve svém nasazení a nekloužou k podbízivosti ani ke stařeckému opěvování vlastní minulosti. S trochou nadsázky lze o The Door to Doom říct, že takovou porci moderny může závidět nejeden i o dvě generace mladší intepret.

Praotcové doomového stylu stále bez výhrad navazují na prvotní impuls, určený dávnými Black Sabbath, ale na rozdíl od jiných následovníků nezůstali trčet kdesi v minulosti a ukazují směr, který lze následovat, zůstat patřičně old school, ne však retro a přitom patřičně heavy. Tempo desky na poměry Candlemass uhání a nenoří se tak často do bažiny osudového chladu.

Úvod patří tvrdé Splendor Demon Majesty, kde se prožene vše, na co jsme od Candlemass dávno zvyklí. Längquist má hlas jako rašpli, drsný a mocný. Jeho projev je naprosto odlišný, než co předváděl na debutu. Nevím, jestli je to dobře nebo ne. Těšil jsem se na chladný čistý zpěv, ale tento poněkud drsnější projev také není k zahození. Více si se svým hlasem hraje, a když se k němu přidají sbory, je vymalováno.

Začátek Under the Ocean mi přišel jako od Helloween, ale po pár taktech se vrací na výsluní těžkotonážní řezba s hlomozící bicí kanonádou. Zpěv je ještě mocnější než v úvodu a Bridge of the Blind je nádherná balada. Jen je škoda, že trvá pouze necelé čtyři minuty. Death's Wheel je sabaťárna jak vyšitá. Více hardrocková než ostatní. Se svým těžkým spodkem a ostrým zpěvem vyzní skvěle ony šamanské rytmy a odlehčené vyhrávky poletující nad tvrdou doprovodkou a hutnou basou. Šmrcnutím kapkou bluesu se dostává desce velké dávky energie. Aby těch sabaťáren nebylo málo, v Astorolus - The Great Octopus si střihl sólíčko samotný Tony Iommi. K tomu není co dodat. To se musí slyšet!

Black Trinity je jednou z mála opravdu pomalých a těžkých doomových věcí. Perličkou je pak další House of Doom ze stejnomenného EP, které nazpíval další skvělý pěvec, Mats Levén. Verze s hlasem obou velikánů lahodí mým uším. Když se budu chtít přiznat, asi ta Levénova kapku víc. Píseň samotná je hit jak ďas! Majestátní, svižná, tvrdá a krásně melodická. Refrén vás tak nekompromisně strhne. Tohle je Candlemass!

Se závěrečnou The Omega Circle, která The Door to Doom příjemně zakončí, vyvstává palčivá otázka - co bude po takto silné a takřka bezchybné desce následovat? Bude ještě nějaké někdy a kdy a bude to někdy a nějaké stále tak podmanivé? Nabízí se rčení - v nejlepším se má přestat… Jenže tohle jsme si v případě Candlemass řekli už tolikrát a pokaždé přišli s dobrou deskou, která nedělá radost pouze pamětníkům, ale má co říct i současným posluchačům. Alespoň podle mého názoru.