Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Carpe Noctem patří mezi kapely, které mi sedly od prvního setkání. Opět se jedná o čelní představitele famózní islandské scény, kteří upřednostňují kvalitu před kvantitou. Carpe Noctem tvoří, jak už je tamním dobrým zvykem, lidé, kteří jsou dobře známí z dalších stejně nebo více významných spolků (Misþyrming, Naðra, Árstíðir lífsins…). Za třináct let existence je letošní Vitrun teprve druhá dlouhohrající nadílka Carpe Noctem. Než dodáme – to není moc – musíme si uvědomit, že obě desky i parádní eponymní EP Carpe Noctem jsou díla plnotučná a je potřeba hodně času na jejich vstřebání. To stejné samozřejmě platí i pro nahrávky jejich dalších kapel a projektů. Nicméně Vitrun je zde a já jsem přesvědčen, že se jedná o bezvýhradně nejlepší desku Carpe Noctem.

Vitrun je mocný následovník skvostné prvotiny In Terra Profugus, kterou rozvíjí a překonává. Šestice skladeb zpívaných v rodném jazyce nepříjemně naléhavě zasahuje posluchačovu mysl disonantním neladem a chladnou zuřivostí, přičemž často jeho stav uklidňuje atmosférickými vsuvkami. Ony vsuvky jsou ovšem neřády. Po šokujících vpádech zuřivé bestie vás ukonejší, ale záhy jste opět hozeni do ničivého běsu duševně rozerváni.

Myslím, že není nutné nijak zvlášť blahořečit pověstné islandské temnotě a velikosti tamních kapel. Po tolika letech jsme si tak nějak zvykli, že prakticky vše, co nese islandskou nálepku, je skvělé a to je bez debat. Vitrun je sbírka vytříbených nápadů, vše pohlcujících kompozic, ze kterých skutečně mrazí. Síla Vitrun spočívá v bravurnosti kytarového kouzlení, hraní si s detaily i rozmáchlého básnivého vlnění, podpořené spoluprací výrazné baskytary s hravou rytmikou. Tento tandem si střídavě přizvukuje a narušuje kontinuitu. Alexander pak nad vším vládne bestiálním hlasem hladové příšery. S přehledem se pohybuje mezi screamy, hlubokými growly i zlým mručením a křičením. Řve islandsky, tudíž nerozumím ničemu, ale díky jeho (ne)citu v přednesu a důrazu na každé slovo a jeho význam je mi umožněno nahlédnout pod roušku lingvistického nedorozumění vznikajícího pomocí google translatu.

Vrchol Vitrun pro mě představuje předěl mezi epicky ohromující Hér hvílir bölvun a zneklidňující Úr beinum og brjósk. Tehdy, kdy se po masakru Hér hvílir bölvun spustí v ambientní proud a následně se zcela přirozeně promění v Úr beinum og brjósk, zapomínám, že poslouchám lidský výtvor a zjišťuji po skončení, že jsem se ocitl duševně strašně daleko. V těchto okamžicích jsou pro mě Carpe Noctem bohy, nad které není. Tím nechci říct, že extrémní poloha kapele nesedí. Carpe Noctem jsou výteční i v té nejdivočejší surovosti. Ale ono hypnotické vlnění je natolik psychotické, že mění charakter celé desky. Každopádně psychedelie a neurotické vyhrávky zakomponované v extrémních riffech činí z Vitrun neobyčejné dílo s přesahem do různých sfér temného umění. Tomu samozřejmě napomáhá i dobrý zvuk a zajímavá barva nástrojového obsazení. Progresivní styl myšlení tvůrců není shazováno egoismem, ale otevírá skladbám možnosti rozvíjet se do netušené šíře i hloubky.

Když jsem slyšel Vitrun poprvé, napadlo mě, že mám před sebou zklamání roku a v recenzi budu nelítostný. Jsem osel, respektive nejsem, protože jsem dal albu šanci a postupně se rozkoukával a nalézal tolik pokladů, že mi připadne, že je Vitrun naopak jedním z vrcholů tohoto roku. Nepřeháním. Carpe Noctem předvedli, že lze znít extrémně, zuřivě a vskutku temně a přitom se nebát rozvíjet svůj rukopis a do blackové ortodoxnosti vetkat hravou otevřenost zdánlivě neslučitelným vlivům. Kdo se nenechá odradit nemilosrdnou uzavřeností, může nalézt skutečné hudební poklady.